Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2024 sp. zn. 0 Nt 20026/2024, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 28. 5. 2024 č. j. KRPA-295022-168/TČ-2022-001492-DANĚ byla stěžovatelce podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč, neboť stěžovatelka v rozporu s § 8 odst. 1 trestního řádu, ačkoli byla řádně poučena o možnosti uložení pořádkové pokuty, nevyhověla dožádání policejního orgánu, když ve stanovené lhůtě neodpověděla ani nijak nereagovala na opakovanou žádost o poskytnutí informací současně s výzvou k vydání účetnictví obchodní společnosti B. Šlo přitom již o druhé uložení pořádkové pokuty stěžovatelce v téže věci. Nejprve policejní orgán usnesením ze dne 9. 4. 2024 č. j. KRPA-295022-157/TČ-2022-001492-DANĚ uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč.
3. Proti uvedenému usnesení policejního orgánu ze dne 28. 5. 2024 podala stěžovatelka stížnost s odůvodněním, že podle § 100 odst. 2 trestního řádu má právo odmítnout požadovanou součinnost z důvodu způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl. Konstatoval, že stěžovatelka opakovaně odepřela vyhovět výzvě na základě § 100 odst. 2 trestního řádu, toto odepření však učinila toliko obecně, aniž by důvodnost takového postupu jakkoli osvědčila. Policejní orgán podle obvodního soudu k uložení pořádkové pokuty, coby krajnímu prostředku, přistoupil až po opakovaných marných výzvách, přičemž stěžovatelka měla dostatek možností své opomenutí napravit, což neučinila. Obvodní soud měl proto za prokázané, že stěžovatelka bez dostatečné omluvy výzvě nevyhověla.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 451/04 (N 68/40 SbNU 677; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého se zákaz nucení k sebeobviňování vztahuje i na právnické osoby, a dále na nález ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319), ze kterého plyne, že orgány činné v trestním řízení nemohou nutit k poskytnutí součinnosti podle § 8 odst. 1 trestního řádu nebo k výpovědi subjekt, kterému by poskytnutím požadované součinnosti hrozilo trestní stíhání. Stěžovatelka má za to, že je v rámci součinnosti podle § 8 odst. 1 trestního řádu nucena, aby svou aktivní činností poskytovala orgánům činným v trestním řízení informace a dokumenty, které ve výsledku mohou vést k zahájení trestního stíhání vůči ní či vůči jejímu jednateli.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. V posuzovaném případě byla stěžovatelka policejním orgánem požádána o poskytnutí informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu.
8. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom, že zákaz nucení k sebeobviňování se vztahuje i na právnické osoby.
9. Jde-li o rozsah přezkumného oprávnění obecného soudu, eventuálně jiného orgánu činného v trestním řízení, vztahujícího se k posouzení důvodnosti odepření svědecké výpovědi, resp. odepření poskytnutí informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu, k této problematice se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů.
10. Nález sp. zn. III. ÚS 149/97 , na nějž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, se týká odepření svědecké výpovědi, avšak jeho závěry lze analogicky vztáhnout i na odepření poskytnutí informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu. V tomto rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku.
Vyžaduje-li zákon (§ 101 odst. 2 trestního řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné. Teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl.
37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen.
11. Z nálezu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04
(N 51/40 SbNU 497) vyplývá, že uvedl-li stěžovatel poté, co mu byla položena konkrétní otázka, jíž se mělo týkat podání vysvětlení, po poučení o právu odepřít podání vysvětlení, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, nemohl policejní orgán vyloučit, že svého práva odepřít podání vysvětlení stěžovatel využil s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedl, či s ohledem na skutečnost, že osoba podezřelá by mohla být osobou stěžovateli blízkou. Policejní orgán však namísto toho, aby stěžovatele vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení, bez dalšího mu uložil pořádkovou pokutu, aniž by měl splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. Ústavní soud v uvedené věci shledal, že odmítnutí akceptace odepření podání vysvětlení za popsaných skutkových okolností se jeví jako ničím nepodložené a tudíž předčasné.
12. V nálezu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 4642/12
(N 72/69 SbNU 267), který se rovněž zabýval problematikou odepření výpovědi (resp. podání vysvětlení), Ústavní soud uvedl, že se jeví jako naprosto nezbytné vyžádat si od stěžovatele nejprve osvětlení důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak případně vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Jinak řečeno bylo na policejním orgánu, aby stěžovatele přiměřeně a srozumitelně poučil o tom, že podání vysvětlení nemůže odepřít jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v § 100 odst. 2 trestního řádu trestní stíhání mohl přivodit.
13. Není pochyb o tom, že o oprávněnosti odepření výpovědi či odepření poskytnutí informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu rozhoduje orgán činný v trestním řízení. Ten, kdo odpírá vypovídat či poskytnout informace podle § 8 odst. 1 trestního řádu, musí uvést důvody, pro které tak činí. Nelze ovšem žádat, zejména v případě odpírání výpovědi či poskytnutí informací podle § 100 odst. 2 trestního řádu, odůvodnění tak podrobné, aby tím dané ustanovení ztrácelo praktický význam a aby byl svědek nucen vyzradit to, co ho zákon opravňuje zamlčet (srov. nález sp. zn. III. ÚS 149/97 ).
14. V nyní posuzované věci Ústavní soud po přezkoumání věci a s přihlédnutím ke zmíněné judikatuře shledal, že postup policejního orgánu nelze posuzovat jako nezákonný a porušující ústavně garantovaná práva stěžovatelky.
15. Stěžovatelka byla ze strany policejního orgánu přípisem ze dne 20. 11. 2023 požádána o poskytnutí informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu a následně jí byla doručena opakovaná žádost policejního orgánu (ze dne 15. 5. 2024) spolu s výzvou k vydání účetnictví. V této žádosti ze dne 15. 5. 2024 policejní orgán stěžovatelku upozornil, že z jejího přípisu (doručeného policejnímu orgánu dne 9. 5. 2024) opět nevyplývají žádné důvody, které by opodstatňovaly odepření poskytnutí informací s poukazem na § 100 trestního řádu.
16. Stěžovatelka ani po opakovaném poučení o povinnosti poskytnout informace podle § 8 odst. 1 trestního řádu, s výslovným upozorněním, že nemůže odepřít poskytnutí informací pouze obecným zdůvodněním či poukazem na zákonné ustanovení, resp. že policejnímu orgánu nesdělila žádné důvody, které by opodstatňovaly odepření poskytnutí informací s poukazem na § 100 trestního řádu, výzvy neuposlechla a své stanovisko o odmítnutí svědecké výpovědi blíže nezdůvodnila. Za takové skutkové zdůvodnění nelze považovat obecný poukaz na znění ustanovení § 8 odst. 1 a § 100 odst. 2 trestního řádu i čl. 37 odst. 1 a 40 odst. 4 Listiny, resp. čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a jen obecné odkazy a citace rozhodnutí Ústavního soudu, které navíc nejsou právě z hledisek shora uvedených úplné. Proto policejní orgán přistoupil k uložení pořádkových pokut.
17. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelce nic nebránilo, aby po předestření problematiky, k níž se měla vyjádřit, reagovala na věc obecným vyjádřením ve smyslu shora uvedeném s případným vysvětlením, proč s ohledem na takové důvody nemůže poskytnout požadované informace a vydat požadované účetnictví, když není osobou ani obviněnou či prověřovanou, což jí, jak sama uvádí ve své ústavní stížnosti, policejní orgán sdělil. Teprve poté, co by jí byly kladeny upřesňující či doplňující otázky či požadavky, v nichž by spatřovala ohrožení své osoby nebo dalších osob uvedených v § 100 odst. 2 trestního řádu, by jí příslušelo odpověď na ně odmítnout.
Navíc jí toto sdělil, byť stručně, i obvodní soud v napadeném usnesení, kde uvedl, že "stěžovatelka odepřela vyhovět výzvě § 100 odst. 2 trestního řádu, avšak toto odepření učinila veskrze obecně, aniž by důvodnost takového postupu, jakkoliv osvědčila, přičemž obecné odepření nepostačuje a samotné odepření musí být náležitě odůvodněno." Přesto stěžovatelka obdobně postupovala i v podané ústavní stížnosti.
18. Ze skutkového stavu je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení uložením pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 trestního řádu, v důsledku absence naplnění podmínek odmítnutí svědecké výpovědi, neporušily stěžovatelkou tvrzená ústavně zaručená práva. Řádně odůvodněným závěrům obvodního soudu nemá Ústavní soud co vytknout. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a není projevem svévole. Obvodní soud dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu