Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem, sídlem Vrázova 1324/40, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. května 2023 č. j. 13 Co 334/2022-2404 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. března 2022 č. j. 0 Nc 944/2011-2146, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a nezletilé J. M. a J. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se také domáhá přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 3 000 Kč.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byla otci uložena povinnost platit na výživu nezletilé částku 3 000 Kč měsíčně od 1. 12. 2011, 5 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2013, 6 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2016 a 7 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2019, a to každého prvního dne v měsíci předem k rukám 2. vedlejší účastnice (dále jen "matka") (výrok I). Dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2011 do 31. 3. 2022 ve výši 491 000 Kč byl otec zavázán zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), přičemž běžné výživné je splatné vždy 1. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok III). Dále byla zrušena úprava styku otce s nezletilou stanovená rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 5. 2013 č. j. 0 Nc 944/2011-399 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 2. 2014 č. j. 13 Co 515/2013-572 (výrok IV). Návrh otce na úpravu tzv. nepřímého styku s nezletilou byl zamítnut (výrok V) a rovněž byly zamítnuty návrhy otce na výkon rozhodnutí (výrok VI). Bylo rozhodnuto též o náhradě nákladů řízení (výrok VII).
3. K odvolání obou rodičů krajský soud napadeným rozsudkem ve vztahu k výrokům IV a V rozsudku okresního soudu odvolací řízení zastavil (výrok I), výrok VI rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok II) a ve zbývající části, tj. ve výrocích I až III rozsudku okresního soudu, jen změnil tak, že otec je povinen platit na výživu nezletilé s účinností od 1. 12. 2011 částku 7 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2013 částku 3 500 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2016 částku 4 500 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2019 částku 5 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2022 částku 5 500 Kč měsíčně, přičemž výživné je splatné každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky; dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2011 do 31. 5. 2023 ve výši 476 500 Kč, jakož i výživné splatné za dobu od 1. 6. 2023 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od doručení rozsudku (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
4. Krajský soud shledal, že je sice pravdou, že s ohledem na svůj příjem je matka zcela jistě schopna nezletilou sama uživit a také jí ze svého příjmu spořit na její budoucí potřeby. To však v žádném případě neznamená, že by otec neměl výživné platit, resp. že by je měl platit pouze v jím navrhované výši, neboť oba rodiče mají k nezletilé vyživovací povinnost a oba jsou povinni nezletilou vyživovat dle svých možností a schopností. Jde-li o možnosti a schopnosti otce, krajský soud zjistil příjmy otce, potažmo dovozuje jeho potenciální příjmy, hned z několika zdrojů, což odůvodnil v bodech 73 až 78 napadeného rozsudku.
Proto přistoupil ke stanovení výživného otci s účinností od 1. 12. 2011 nejprve ve výši 7 000 Kč měsíčně, vycházeje z tehdejšího příjmu otce v roce 2012 bezmála 50 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2013 s ohledem na pokles otcova příjmu a naopak následný nárůst potřeb nezletilé při nástupu do základní školy (od září 2013), potažmo s mimoškolní činností, ve výši 3 500 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2016 s ohledem na uplynutí doby tří let a s tím související nárůst potřeb nezletilé z příjmu otce okolo 30 000 Kč, kterému v mezidobí odpadla vyživovací povinnost ke staršímu synovi, ve výši 4 500 Kč měsíčně, s účinností od 1.
1. 2019, po uplynutí dalších tří let a tedy v souvislosti s dalším nárůstem odůvodněných potřeb nezletilé a z příjmu otce v přibližně stejné výši v částce 5 000 Kč měsíčně, a konečně s účinností od 1. 9. 2022 v souvislosti s nástupem nezletilé na střední školu a nárůstem jejích odůvodněných potřeb s tím spojených a z příjmu otce ve výši cca 27 600 Kč měsíčně ve výši 5 500 Kč měsíčně. Takto stanovené výživné podle názoru krajského soudu reflektuje jak možnosti a schopnosti otce skutečné i potenciální, tak odůvodněné potřeby nezletilé, stejně jako možnosti a schopnosti matky nezletilou vyživovat, jakož i skutečnost, že s rostoucím věkem nezletilé klesal podíl matky na úhradě potřeb nezletilé nahrazovaný výkonem osobní péče a stoupal naopak podíl matky na úhradě potřeb nezletilé jejím finančním přispěním.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily schopnost stěžovatele hradit výživné zejména podle potenciality jeho příjmů, i přes to, že soud věděl, že stěžovatel je ode dne 2. 9. 2022 na dlouhodobé nemocenské, byl v insolvenčním řízení, kdy insolvenční správce mu zakázal podnikat, aby nevznikaly nové dluhy na zdravotním či sociálním pojištění, a kdy z důvodu svých dlouhodobých zdravotních problémů si i přes evidenci na Úřadu práce nebyl schopen nalézt zaměstnání. Stěžovatel uvádí, že nikdy v minulosti nepobíral ani v současnosti nepobírá žádné nemocenské dávky ani jakékoliv jiné dávky od státu. Výše výživného je také v rozporu s doporučujícími tabulkami Ministerstva spravedlnosti ke stanovení výše výživného, kdy v jeho případě je doporučená výše výživného o 900 Kč menší než krajským soudem stanovená výše. Nařízené výživné stěžovatel není schopen hradit, nezletilá jej nepotřebuje, a nadto jeho neplacení následně povede k zahájení trestního stíhání jeho osoby z důvodu nehrazení výživného, případně k zahájení návrhu na zaplacení dlužného výživného.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k faktu, že sám stěžovatel argumentaci v ústavní stížnosti směřuje toliko do rozhodnutí obecných soudů stran stanoveného výživného, Ústavní soud se zabýval toliko touto otázkou.
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Napadené rozsudky vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Zejména krajský soud se zabýval podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, naopak se s jeho právními závěry ztotožňuje. Nutno zdůraznit precizní a zcela ústavně konformní odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zejména v bodech 63 až 82, přičemž v podrobnostech na ně stačí toliko odkázat.
12. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. K návrhu stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k faktu, že ústavní stížnost stěžovatele byla shledána zjevně neopodstatněnou, není žádného důvodu mu přiznávat náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu