Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Holuba, t. č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 58/16, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 24. 6. 2014, č. j. 14 To 186/2014-341, a proti usnesení téhož soudu ze dne 14. 7. 2014, č. j. 14 To 211/2014-114, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel je přesvědčen, že závěr krajského soudu, že by mohl pokračovat v trestné činnosti, není dostatečně podložen konkrétními skutečnostmi. Jeho poukaz na to, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti již v minulosti, je irelevantní, neboť se jedná toliko o jedno předchozí odsouzení a platí, že není osobou, která by se trestných činů dopouštěla dlouhodobě a opakovaně. Navíc namítá, že v případě veřejného zasedání konaného dne 24. 6. 2014 došlo k pochybení v tom směru, že jeho obhájkyně o jeho konání nebyla řádně obeslána a nebyla přítomna.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/04 ).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění vazby v napadeném usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v předmětném rozhodnutí je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v něm obsažený založen.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že jeho obhájkyně nebyla řádně obeslána k veřejnému zasedání konanému dne 24. 6. 2014, Ústavní soud je nucen upozornit, že ne každé pochybení orgánů veřejné moci je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy představovat důvod pro intervenci Ústavního soudu. V projednávané věci nutno přihlédnout k tomu, že bez ohledu na nepřítomnost stěžovatelovy právní zástupkyně na zasedání před krajským soudem dne 24. 6. 2014 se jeví, že obhajobě byl dán v nikoliv nepodstatné míře prostor, kdy na předmětném zasedání byly konstatovány a uváženy argumenty obhajoby uplatněné formou písemného vyjádření stěžovatelovy obhájkyně ke stížnosti státního zastupitelství, a rovněž stěžovatel osobně na něm aktivně vznášel své námitky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navíc ani nezmiňuje nic konkrétního, co by bývala ve vazebním zasedání obhajoba uplatnila, avšak vzhledem k nepřítomnosti obhájkyně tak učinit nemohla. Podotknout pak ještě lze, že stěžovatel uváděné pochybení namítá jen ve vztahu k vazebnímu zasedání u krajského soudu dne 24. 6. 2014, nikoliv vůči rozhodování pozdějšímu. Ústavní soud je za takovéto situace přesvědčen, že i případnou slabinu v daném směru by nebylo možno hodnotit jako pochybení dosahující ústavněprávní intenzity.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek předseda senátu