Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Šuby, zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 22 Co 145/2024-221, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Tomáše Drozdka a Azry Drozdek a Jany Šubové, DiS., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") výrokem I. usnesení ze dne 28. 11. 2023 č. j. 20 C 98/2023-164 nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli jako prvnímu žalovanému uložil do pravomocného rozhodnutí o žalobě na splnění povinnosti k pozemku p. č. X, zahrada o výměře 287 m2 v k. ú. P., obec M. (dále jen "nemovitost"), zdržet se jakéhokoli nakládání s nemovitostí, jednání směřujícího ke zcizení či zatížení nemovitosti, zejména bylo stěžovateli zakázáno nemovitost darovat, prodat, zatížit právy třetích osob, či se k tomu zavázat. Výrokem II. okresní soud rozhodl o poplatkové povinnosti prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice jako žalobců v souvislosti s návrhem na nařízení předběžného opatření. Okresní soud poukázal na to, že podle § 76 odst. 1 písm. d), e) ve spojení s § 102 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy, něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Okresní soud předběžným opatřením uložil stěžovateli nenakládat s předmětnou nemovitostí, když potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení měl za prokázanou. První vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice minimálně osvědčili, že k návrhu stěžovatele probíhá u příslušného katastrálního úřadu vkladové řízení ohledně nemovitosti, která je i předmětem závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 27. 8. 2020. Toto, popř. jiné obdobné jednání může v prvním vedlejším účastníkovi a ve druhé vedlejší účastnici důvodně vyvolat právní nejistotu o naplnění závazků z uvedené budoucí smlouvy kupní, resp. reálně může do jejich práv z této smlouvy zasáhnout.
3. Proti výroku I. usnesení okresního soudu podali stěžovatel a třetí vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání třetí vedlejší účastnice do výroku I. odmítl (výrok I.) a usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že podmínky pro nařízení předběžného opatření v podobě omezení právních dispozic s předmětným pozemkem byly splněny. Krajský soud pouze upřesnil, že byť usnesení okresního soudu odkazuje na § 76 odst. 1 písm. e) o.
s. ř., je nepochybné, že důvodem předběžné ochrany nebyla obava z faktického nakládání s pozemkem či stavbou, ale obava z nakládání s věcí ve smyslu právním podle § 76 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Jde-li o podmínku osvědčení existence žalobního nároku vyplývajícího z hmotného práva, souhlasil krajský soud s tím, že listinami bylo osvědčeno, že v minulosti mezi účastníky vznikl závazkový vztah ze smlouvy o smlouvě budoucí, z níž plyne pro stěžovatele a třetí vedlejší účastnici, potažmo nyní již jen pro stěžovatele, závazek vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici zbudovat na předmětném pozemku stavbu podle příslušného stavebního souhlasu a dále pozemek i s dokončenou stavbou po vydání kolaudačního souhlasu převést na prvního vedlejšího účastníka a druhou vedlejší účastnici za sjednanou kupní cenu.
Závazek stěžovatele tedy spočívá v povinnosti pozemek opatřit stavbou v souladu s projektovou dokumentací ověřenou ve stavebním řízení a stanovisky dotčených orgánů a zajistit kolaudační souhlas (případně kolaudační rozhodnutí) tak, aby stavba byla uvedena do trvalého užívání podle veřejného práva. Jelikož první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice doložili listiny prokazující právní jednání stěžovatele v podobě zcizení pozemku spolu se stavbou, které nebylo dosud zapsáno do katastru nemovitostí, je zde důvod pro zatímní úpravu poměrů mezi prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí na straně jedné a stěžovatelem na straně druhé, neboť bez uvedeného opatření by se řízení o splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí stalo bezpředmětným.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že i když bylo pravomocně rozhodnuto, že žaloba o nahrazení projevu vůle druhého vedlejšího účastníka k uzavření kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí se zamítá, neboť taková povinnost druhému vedlejšímu účastníkovi ještě nevznikla, okresní soud znovu nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli zamezil v dispozici s nemovitostí, přestože nedošlo ke změně právního stavu, tj. stále ještě stěžovateli nevznikla povinnost kupní smlouvu ohledně nemovitosti uzavřít, neboť nebyly splněny podmínky k jejímu vzniku. Předběžné opatření z hlediska obsahové stránky (materiálního základu věci) nevychází z návrhu ve věci samé, když ve věci samé jde o splnění konkrétních povinností - stavebních prací, kolaudace apod., nikoli však o převod vlastnického práva (kterému předběžné opatření zamezuje).
5. Stěžovatel dále namítá, že napadená usnesení obecných soudů nejsou řádně odůvodněna. Krajský soud navíc odůvodnil nutnost nařízení předběžného opatření nesrozumitelně, jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se nezabývá nutností zatímní úpravy poměrů, ale obavou z pozdějšího výkonu rozhodnutí, kterou zde však krajský soud vyloučil. Podle stěžovatele rozpor v odůvodnění spočívá v tom, že nelze seznat, z jakých úvah krajský soud vycházel, a proto jeho rozhodnutí nelze ani přezkoumat. Stěžovatel má za to, že v rozhodnutí krajského soudu lze zjistit svévoli ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 [(N 163/101 SbNU 132); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Případem zásadního porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a projevem svévole je skutečnost, za jakého právního stavu a existence povinností stran bylo předběžné opatření vydáno, jakož i absence vztahu předběžného opatření k předmětu řízení. Obecné soudy tak svými rozhodnutími dávají přednost ochraně nejistého obligačního práva před absolutním vlastnickým právem stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikaturu, ve které soudy opakovaně přiznávají ochranu osobě oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí, činí tak ovšem výlučně za situace, kdy již byla dána povinnost k uzavření takové smlouvy, nikoli za situace, kdy zde takové povinnosti ještě vůbec není. Podle stěžovatele také nelze pomíjet, že je věcí účastníka smlouvy v duchu zásady vigilantibus iura chránit svá práva v rámci sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí, a to např. sjednáním zákazu zcizení nemovitosti, které by pak odůvodňovalo zásah do práva vlastnického i za situace, kdy povinnost k uzavření budoucí smlouvy ještě nevznikla. Zde však podle stěžovatele o takovou situaci nejde, a proto za dané situace předběžným opatřením nelze omezovat stěžovatele v dispozici s nemovitostí, když prokazatelně (podle pravomocných rozhodnutí soudů) neexistuje povinnost k uzavření budoucí kupní smlouvy.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Přitom zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, přísluší k posouzení obecných soudů, protože tyto jsou dané věci z povahy své role nejblíže [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14; a další judikatura tam citovaná; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23; či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19
(N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39)].
11. Předmětem ústavního přezkumu předběžných opatření může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; č. 48/2010 Sb.)]. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních v celém rozsahu neuplatní, když v rámci rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů.
12. V nyní posuzované věci dospěly obecné soudy shodně k závěru, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice osvědčili, že na návrh stěžovatele probíhá u příslušného katastrálního úřadu vkladové řízení ohledně nemovitosti, která je i předmětem závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní. V napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vysvětlily, že uvedené, popřípadě jiné obdobné jednání, může v prvním vedlejším účastníkovi a ve druhé vedlejší účastnici důvodně vyvolat právní nejistotu o naplnění závazků z budoucí smlouvy kupní, resp. reálně může do jejich práv z této smlouvy zasáhnout, a proto návrhu prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice vyhověly a rozhodly o nařízení uvedeného předběžného opatření.
13. K odkazu stěžovatele na odůvodnění předchozího zamítavého rozhodnutí krajského soudu ze dne 28. 7. 2023 č. j. 22 Co 140/2023-96 (kterým bylo změněno usnesení okresního soudu tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá) krajský soud přiléhavě poukázal na to, že uvedené rozhodnutí není použitelné na danou věc, neboť každé předběžné opatření má vazbu na nalézací řízení, po jehož dobu má trvat, resp. na nárok, který je v řízení uplatňován, a proto podmínky pro nařízení předběžného opatření je třeba zkoumat pro každý případ zvlášť.
Dále vysvětlil, že v řízení o určení, že pozemek je stále ve společném jmění manželů (dále jen "SJM") stěžovatele a třetí vedlejší účastnice, nebyla osvědčena ani první podmínka pro nařízení předběžného opatření, a sice osvědčení oprávněnosti určovacího nároku pro absenci tvrzení o naléhavém právním zájmu a nebyla prokázána ani druhá podmínka, neboť uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a třetí vedlejší účastnicí o modifikaci režimu SJM neměla dopad na existenci závazkového vztahu plynoucího ze smlouvy o smlouvě budoucí.
Proto v předchozím řízení nebyl dán důvod pro přijetí předběžného opatření v podobě zákazu dané právní dispozice. V předmětném řízení je však podle krajského soudu vazba požadovaného opatření na věc samu nepochybně dána, neboť účelem je zabránit situaci, aby v době před ukončením sporu ve věci samé byla nastalými okolnostmi ohrožena realizace sporného práva. Výše uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
14. Po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů vydaných v předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že tato rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolná, Ústavní soud neshledal. Nezjistil ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro nařízení (zrušení či změnu) předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
15. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nezjistil žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu