Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Soňou Titlbachovou, advokátkou, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 54 Co 63/2023-1996, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a K. M., nezl. M. M. a nezl. E. M., nezletilí zastoupeni před obecnými soudy kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 3, sídlem Městská část Praha 3, Úřad městské části, OSPOD, Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy.
Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl celou řadu námitek k závěrům odvolacího soudu. Z ústavněprávního hlediska je především podstatné, zda odvolací soud svůj postup řádně odůvodnil. Z napadeného rozsudku se podává, že soud vzal v potaz celou řadu skutečností, přičemž zásadní roli zde hrála obava nezletilých ze styku se svým otcem. Stěžovatel považuje událost, k níž došlo v supermarketu BILLA mezi ním a jeho dětmi za ojedinělou a vybočující z jinak bezproblémové výchovy. Městský soud považoval za podstatné především to, jak děti vnímají svého otce obecně, tj. nikoliv toliko v souvislosti se shora popsaným incidentem.
Odvolací soud slyšel nezletilé za přítomnosti kolizního opatrovníka, přičemž oba chlapci se vyjádřili shodně v tom smyslu, že se ze strany otce obávají fyzického trestání a jeho nepředvídatelných reakcí. Podklad pro tyto závěry lze podle odvolacího soudu najít též ve zprávách organizace "Area Fausta", z nichž vyplývá, že nezletilý M. během asistovaného styku pokusy otce o navázání bližšího kontaktu v podstatě ignoruje. Nezletilého E. je stěžovatel sice schopen zaujmout, ale postoj obou nezletilých je podle zpráv "Area Fausta" rezervovaný.
Za tohoto stavu věci, kdy nezletilí nachází jistotu při kontaktu se svým otcem jen za přítomnosti třetí osoby, nelze městskému soudu v zásadě vytknout, že rozhodl o tzv. asistovaném styku. Na uvedeném nemění ničeho ani výtky vznesené vůči PhDr. Klimešovi, jehož závěry bral městský soud s jistou rezervou, přičemž stěžovatel nevysvětlil, z jakého důvodu se rodinné terapie účastnila toliko matka a nikoliv též otec.
Namítá-li stěžovatel, že z rozhodnutí není patrné, které podmínky pro nařízení střídavé péče nebyly splněny, lze uvést, že již skutečnost, že nezletilí přítomnost otce odmítají, svědčí sama o sobě v neprospěch tohoto způsobu výchovy. Podle závěrů obecných soudů je pak situace mezi rodiči vyhrocena natolik, že se přenáší na nezletilé, kteří jsou tímto notně dotčeni.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že uložení rodičovské terapie s dětmi v centru Tři přání nelze realizovat, neboť toto terapeutickou činnost neprovádí. K tomu lze uvést, že v tomto směru není výrok odvolacího soudu zcela přesný. Z provedeného šetření je Ústavnímu soudu známo, že shora zmíněné centrum terapie svým klientům skutečně neposkytuje, toliko se snaží znesvářeným rodičům pomoci k nalezení vzájemné shody či oboustranně akceptovatelného kompromisu. Tuto činnost přitom vykonává v zásadě bez přítomnosti nezletilých. Nejedná se zde tedy o poskytnutí klasické terapie, např. za pomocí psychologa, ale o pomoc směřující k urovnání sporu mezi rodiči. V tomto smyslu lze mít požadavek odvolacího soudu na využití pomoci ze strany centra "Dům tří přání" za akceptovatelný, neboť směřuje k uspořádání vztahů mezi rodiči a tím i k uspořádání vztahu mezi otcem a nezletilými.
Pokud se stěžovatel stran střídavé péče odvolává na způsob, jímž rodiče pečovali o děti v době před rozvodem, kdy pod dobu více než dvou let fungovala asymetrická střídavá péče, nelze odhlédnout od toho, že městský soud hodnotil ve svém rozhodování aktuální stav. Jestliže vztah mezi nezletilými a otcem je podle zjištění soudu nyní narušen do té míry, že v nich jeho přítomnost vyvolává obavu, je logické, že odvolací soud k tomuto stavu přihlédl. To však neznamená, že v budoucnosti, dojde-li ke změně ve vztahu stěžovatele a jeho dětí, nemůže být výchova nezletilých dohodou rodičů nebo rozhodnutím soudu upravena jinak. Ostatně sám odvolací soud konstatoval, že úprava styku vychází ze současné situace a není dlouhodobým řešením.
Stěžovatel dále spatřuje pochybení odvolacího soudu ve výši stanoveného výživného, resp. dlužného výživného. Na tomto místě lze zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který svůj postup ve věci ústavně konformním způsobem vysvětlil. Vyšel přitom z doporučující tabulky ministerstva spravedlnosti, která určuje, jaké procento z příjmu povinného rodiče by mělo být dítěti přiznáno. Vyzdvihuje-li stěžovatel některé nesrovnalosti týkající se doby, kdy měl děti s matkou v asymetrické střídavé péči a kdy je neměl jednou za 14 dnů, jak se domnívá odvolací soud, ale každý týden, má Ústavní soud za to, že délka tohoto období (cca půl roku) není takového rozsahu, aby i případným nesprávným výpočtem dlužného výživného mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Z odůvodnění městského soudu se dále podává, že tento se zabýval jak majetkovými poměry otce, tak i matky. Současně vysvětlil, z jakého důvodu vyšel od března 2020 do března 2021, kdy byl stěžovatel nezaměstnaný, z potencionality jeho příjmů. Obecné soudy přihlédly i k dohodě mezi stěžovatelem a matkou, týkající se platby školného. S ohledem na výši školného by jinak bylo výživné stanoveno diametrálně odlišně.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu