Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nehery, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 98/2021-26 ze dne 18. 8. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 48/2019-144 ze dne 20. 4. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí správních soudů s tím, že v nich spatřuje porušení svého základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl rozhodnutím Krajské veterinární správy pro Královéhradecký kraj ze dne 29. 11. 2018 č. j. SVS/2018/143583-H uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, protože dne 22. 5. 2018 neumožnil jako kontrolovaná osoba kontrolujícím výkon jejich oprávnění a neposkytl jim potřebnou součinnost (kontrola včelstva). Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a povinnost uhradit paušální náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 8.
1. 2019 č. j. SVS/2018/155296-G k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí změnil, a to v záhlaví prvostupňového rozhodnutí, kde byl uveden zjevně nesprávný odkaz na ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále změnil formu zavinění na úmyslnou a do výroku doplnil splatnost náhrady nákladů řízení. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), potvrdil.
Stěžovatel napadl toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 30 A 48/2019-144 zamítl. Nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že se kontrolující osoby domáhaly vstupu do obydlí. Tvrzení o vstupu do obydlí bylo podle krajského soudu účelové, vznesené až v žalobě, a navíc rozporné s předloženými důkazy i jeho vyjádřením během ústního jednání. Kontrolující osoby, které se stěžovateli při zahájení kontroly řádně prokázaly pověřením v podobě služebního průkazu, nemohly s jistotou vědět, kde se stanoviště včelstva nachází, a proto mohly očekávat, že jim po ohlášení kontroly sdělí, kde se stanoviště nachází a jak se k němu dostanou.
K tomu však kvůli jednání stěžovatele nedošlo. Své počínání nemůže zdůvodnit tím, že včelstvo bylo v listopadu 2017 zničeno vandaly, a tudíž nebylo co kontrolovat. Tuto skutečnost stěžovatel neoznámil prvostupňovému orgánu ani při telefonickém rozhovoru dne 23. 4. 2018, ani během kontroly dne 22. 5. 2018. Vzhledem k tomu, že zničení stanoviště včelstva neohlásil ani policii, hodnotil krajský soud i toto tvrzení jako nevěrohodné a účelové.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že z popisu přestupkového jednání dostatečně srozumitelně vyplývá, že se kontrolující osoby nedomáhaly vstupu do obydlí stěžovatele, ale toho, aby měly v součinnosti s ním přístup k evidovanému stanovišti včelstva, jež bylo předmětem místního šetření a vůči němuž ověřovaly, zda stěžovatel plní své zákonné povinnosti. Stěžovatel se proto dozvěděl již z prvostupňového rozhodnutí, v čem byl spatřován přestupek.
V tomto ohledu neprovedl krajský soud žádné "přetvoření" přestupku, jak stěžovatel namítl v kasační stížnosti. Již z prvotního popisu přestupkového jednání mu muselo být zřejmé, že problémem bylo, že zabránil kontrolujícím osobám v přístupu ke stanovišti včelstva, nikoli to, že je nevpustil do svého obydlí (resp. obydlí svých rodičů). Skutečnost, že včelstvo v době kontroly stanoviště již zaniklo, není rozhodná pro posouzení, zda stěžovatel poskytl potřebnou součinnost. Námitka poukazující na to, že ani žalovaná, ani krajský soud dostatečně a přezkoumatelně nezvážily dopady jeho zničení na spáchání přestupku, proto není důvodná.
Pokud k zániku stanoviště v listopadu 2017 došlo, měl stěžovatel tuto informaci kontrolujícím osobám sdělit nejpozději dne 22. 5. 2018 ihned na místě, neboť takové informování bylo součástí jeho povinnosti poskytnout součinnost při kontrole. Navíc i poté by zřejmě trval zájem kontrolujících prověřit, zda je jeho tvrzení pravdivé. Závěr, že tvrzení o zničení stanoviště vandaly bylo účelové, krajský soud nevyvodil jen z neoznámení incidentu policii, ale z širších okolností případu. Pozastavil se především nad tím, že stěžovatel na zničení stanoviště nepoukázal ihned při kontrole na místě, ale až později v reakci na výzvu k doložení splnění povinností.
Nepřičítal stěžovateli k tíži, že nepřivolal policii, ale konstatoval, že jeho tvrzení je nedůvěryhodné vzhledem k tomu, že je nikdy dříve neuvedl.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel spatřuje porušení ústavně garantovaných práv v tom, že dílčí skutkové závěry správních soudů jsou zcela v rozporu se správním spisem, což se týká popření skutečnosti, že by se kontrolující osoby domáhaly vstupu do obydlí, a dále, že skutkové závěry správních soudů jsou dotvořeny a nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí.
8. Ústavní soud po přezkoumání argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že i když je poměrně obsáhlá, postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti správních soudů. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Správní soudy a předtím i příslušné správní orgány soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, který ve věci rozhodoval v poslední instanci, je přesvědčivý, logicky odůvodněný a s ohledem na danou problematiku (uložení pokuty ve výši 5 000 Kč) také dostatečně podrobný a vyplývají z něj veškeré skutečnosti, na základě kterých kasační stížnost zamítnul.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu