Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti a) Ing. J. F., b) MUDr. A. F., zastoupených JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Pařížská 6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2011 č. j. 30 Co 161/2011-118 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 12. 2008 č. j. 16 C 206/2007-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2011, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci bylo podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě (rovněž napadenému ústavní stížností), kterým bylo stěžovatelům uloženo zaplatit žalobci Společenství vlastníků jednotek domu čp. 1829 - 1831 společně a nerozdílně částku 25 894 Kč s přísl. a náklady řízení.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
S účinností od 1. 1. 2001 byl do českého právního řádu zařazen nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Dle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. lze žalobou pro zmatečnost napadnout i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle § 218, § 218a nebo podle § 211 a § 43 odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže tedy stěžovatelé podali ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto jejich odvolání jako nepřípustné, přičemž toto usnesení označují za poslední rozhodnutí ve věci a tvrdí, že ze strany odvolacího soudu byl učiněn vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měli dosáhnout přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení u obecných soudů cestou žaloby pro zmatečnost. Pokud tak neučinili (z ústavní stížnosti nic takového nevyplývá), nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, str. 839 a násl.), což činí jejich ústavní stížnost nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. května 2012
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj