Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ing. S. H., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyněm, advokátem, se sídlem Benešova 245, Kolín II, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2005 ve věci sp. zn. 1 Zn 2026/2004 a usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II ze dne 31. 1. 2005, č. j. ČTS: ORII-/SKPV-OOK5-2004, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II, jako účastníků řízení, takto : Návrh se odmítá.
Ve svém návrhu stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť se domnívá, že bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Domáhá se vydání nálezu, jenž by v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví. Policejní komisař po shromáždění důkazů věc odložil, neboť neshledal, že by se v dané věci o podezření z trestného činu jednalo. Proti tomuto usnesení podal poškozený stížnost, kterou státní zástupkyně pro nedůvodnost zamítla.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že orgány veřejné moci v rámci své činnosti porušily procesní zásadu oficiality. Tvrdí, že mu nikdy v průběhu přípravného řízení nebylo umožněno nahlédnout do jím zpochybňovaného znaleckého posudku a orgány veřejné moci se nedostatečně vypořádaly se všemi důkazními návrhy, které v řízení před nimi byly stěžovatelem vzneseny. To podle stěžovatele vyvolalo zásadní stav protiústavnosti. Po posouzení věci a zhodnocení argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud již mnohokráte judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci z pohledu jednoduchého práva. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do jejich činnosti jen v takovém případě, kdy by byla dotčena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele a taktéž v případě, kdy by orgány veřejné moci svévolně interpretovaly ustanovení jednoduchého práva. Z tohoto pohledu Ústavní soud daný případ posuzoval.
Podle názoru Ústavního soudu je třeba se zaměřit na ústavněprávní dimenzi stěžovatelem projednávané věci. Ústavní soud připomíná, že charakteristickým znakem moderního právního státu v evropském kontinentálním pojetí je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96 in Sbírka nálezu a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 345 a násl.). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, proto neexistuje (tak viz i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99 in Sbírka nálezu a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 291 a násl.).
Byť má poškozený celou řadu oprávnění v trestním řízení, je jeho postavení nesrovnatelné s postavením účastníka řízení v civilním procesu; tomu odpovídá i nižší míra přípustné ingerence do průběhu a výsledku trestního řízení. Za této situace proto nemá posuzovaný případ ústavněprávní dimenzi, neboť právní postavení poškozeného v trestním řízení nezakládá žádnou zvláštní záruku normami ústavního pořádku. V případě, že se stěžovatel domnívá, že došlo k majetkově vyjádřitelné újmě, je na něm, aby se obrátil na civilní soud, u nějž by svá práva uplatňoval a hájil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2006
Stanislav Balík předseda senátu