Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. U., právně zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou, sídlem Dukelská 891/4, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 16. 8. 2023 č. j. 59 Co 61/2023-281, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení a Z. F. a nezl. N. F., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel (otec) se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Kroměříži rozhodl rozsudkem ze dne 4. 1. 2023 č. j. 0 P 162/2022-217 tak, že nezletilá dcera se svěřuje do střídavé péče rodičů s tím, že v péči otce bude v lichém týdnu v roce od pátku 12:00 hodin do následujícího úterý v sudém týdnu v roce do 7:30 hodin, dále v lichém týdnu od pondělí od 12:00 hodin do následující středy do 7:30 hodin a v péči matky bude nezletilá v sudém týdnu v roce od úterý od 7:30 hodin do pondělí v lichém týdnu v roce do 12:00 hodin a dále od středy od 7:30 hodin do pátku v lichém týdnu v roce do 12:00 hodin. K předávání a k převzetí nezletilé ve stanovené termíny bude docházet ve školském zařízení školy, kterou nezletilá navštěvuje. V případě školního volna místem předání nezletilé bude bydliště toho rodiče, u kterého bude končit v příslušném termínu péče o nezletilou. Rodiče jsou povinni nezletilou na předání řádně připravit a včas předat. Otec je povinen přispívat na výživu nezletilé počínaje dnem 26. 8. 2018 do právní moci tohoto rozhodnutí částkou 4 600 Kč měsíčně a od právní moci tohoto rozhodnutí do budoucna částkou 2 500 Kč měsíčně s tím, že běžné výživné je splatné vždy do 5. dne příslušného měsíce k rukám matky nezletilé. Dlužné výživné za období od 26. 8. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 11 313 Kč je otec povinen zaplatit do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám matky nezletilé. Matka je povinna přispívat na výživu nezletilé částkou 1 200 Kč měsíčně počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí do budoucna, které je splatné vždy do 5. dne toho, kterého měsíce předem k rukám otce nezletilé (I), ve zbytku návrh otce na změnu úpravy rodičovské odpovědnosti a výživného zamítl (II) a rozhodl, kdy jsou otec a matka oprávněni stýkat se s nezletilou v době hlavních školních prázdnin, v době jarních prázdnin, v době velikonočních prázdnin, v době podzimních prázdnin a v době vánočních prázdnin (III). Další podrobnosti obsáhlého výroku rozsudku není třeba opakovat, neboť účastníkům je znám.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali v zákonné lhůtě odvolání otec i matka. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o výživném, jinak v částech ohledně střídavé výchovy a jejího rozsahu zůstal nedotčen.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem je nastavena forma asymetrické střídavé péče, kdy v péči otce je nezletilá necelých šest dní ze 14-ti denního cyklu. Dle napadeného rozsudku v době hlavních školních prázdnin má otec dceru v péči toliko 13, resp. 12 dní v každém prázdninovém měsíci, zbytek prázdnin má nezletilou v péči matka. Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je v rozporu s ustálenou judikaturou, např. nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 , podle něhož je stabilita výchovného prostředí důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče (v daném případě se jedná o nastavení symetrické střídavé péče za situace, kdy střídavá péče bez problémů probíhá). V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy.
5. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně úpravy péče o nezletilou dceru. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].
7. Podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování ve věcech péče o děti je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně [viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 2. 2006 ve věci Dostál proti České republice, č. stížnosti 26739/04, § 55]. Úkolem soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy je, aby zajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte na straně jedné a zájmy rodičů na straně druhé.
8. V obecné rovině platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; viz např. rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, § 135]. Z toho vyplývá, že omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené [nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261), bod 19].
9. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá několik základních kritérií, která musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu. Patří mezi ně: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19-25].
10. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 , nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 , bod 14 (N 215/87 SbNU 477)]. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit jen, jsou-li k tomu dány objektivní a pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte (podrobněji např. nález ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20 , body 17, 18, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 ).
11. Naplnění výše uvedených demonstrativních kritérií tedy neznamená automatické svěření dítěte do střídavé péče [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 28]. Opatrovnický soud však musí možnost střídavé péče vážně zohlednit jako jednu z rovnocenných forem péče a nezvolí-li nakonec tuto formu, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit individuálními skutkovými okolnostmi, které dostatečně osvětlí, proč by střídavá péče konkrétnímu dítěti nevyhovovala [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), bod 16]. Soudy mají povinnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti odrážející jedinečnou situaci dítěte a následně je reflektovat v odůvodnění svého rozhodnutí.
12. V dané věci, po přezkoumání napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že opatrovnické soudy ze shora uvedených principů vycházely a své závěry o tom, že nedošlo k takové změně poměrů, aby byl rozsah střídavé péče změněn, dostatečným způsobem odůvodnily. Z obsahu napadeného rozsudku nelze dovodit, že by se jak soud nalézací, tak soud odvolací dopustily libovůle a své závěry nijak neodůvodnily. Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že ohledně režimu nastaveného v péči o nezletilou N. není nutno provádět změnu. Nezletilá režim péče zcela přijala, nemá s ním problém, nastavený model jí nijak neomezuje a nejsou poznatky o tom, že by měl negativní dopad na průběh její školní docházky či plnění jiných jejích povinností. Naopak stabilita režimu, který již probíhá delší dobu, je hodnotou, kterou nezletilá v souvislosti s plněním povinností v rámci školní docházky oceňuje a je s ním ztotožněna. Námitky otce ohledně možného ovlivňování nezletilé matkou soud nepovažoval za prokázané. Oba soudy vycházely rovněž z vyjádřeného přání nezletilé a názoru opatrovníka.
13. Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje k zásahům do rozhodování opatrovnických soudů pouze ve výjimečných případech, zejména pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; v těchto případech odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. V nyní projednávané věci však Ústavní soud takový deficit neshledal, a proto není žádný důvod do rozhodování opatrovnických soudů zasahovat.
14. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu