Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Hausera, zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. června 2023 č. j. 7 C 287/2020-682 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. srpna 2023 č. j. 5 Co 765/2023-800, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení nákladových výroků napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "soud prvního stupně") zastavil řízení o vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu (výrok I. a II.). Ve výroku III. rozhodl o povinnosti stěžovatele (v původním řízení v postavení žalovaného) zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví částku 338 234 Kč, ve výroku IV. pak rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 7 151 Kč.
3. K odvolání stěžovatele proti výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a výroku IV. o náhradě nákladů řízení státu, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 231,50 Kč.
4. Stěžovatel namítá, že v záhlaví uvedená rozhodnutí v napadených výrocích jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, resp. se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 sjednocujícího výklad v otázce rozhodování o nákladech řízení, která jsou svou povahou řízeními iudicium duplex, mezi které patří i řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Tento rozpor stěžovatel spatřuje v tom, že v dané věci soudy svá rozhodnutí o nákladech řízení založily na úspěchu ve věci.
Stěžovatel dále namítá, že v daném případě není namístě dovodit výjimku z pravidla nepřiznání nákladů řízení, neboť se nedopustil nijak zásadně kverulantního postupu, a změnu jeho stanoviska nelze považovat za zneužití práva, ale za přirozenou reakci na vývoj sporu. Ovšem i za situace, že by některé jeho kroky byly důvodně nazírány jako kverulantní a nedůvodně prodlužující soudní řízení, měly být jeho úkony posuzovány jednotlivě a nikoliv paušálně, což by jistě vedlo k redukci případného nároku žalobce.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odůvodnil stěžovatel tím, že přiznáním odkladného účinku nevznikne žalobci škoda a pro stěžovatele by výkon rozhodnutí znamenal nepoměrně větší újmu.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení.
Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod. Ústavní soud je proto v těchto případech zdrženlivý a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje výjimečně.
7. Ústavní soud posoudil odůvodnění nákladových výroků v napadených rozhodnutích v kontextu námitek uplatněných stěžovatelem. Neshledal přitom vady rozhodnutí, resp. odůvodnění, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah. Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí o nákladech řízení a aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. podrobně a srozumitelně odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje především tím, že soudy rozhodovaly v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 59/23, resp. tím, že nebyly dány zvláštní důvody pro aplikaci § 142 odst. 1 o.
s. ř. K tomu je třeba předně uvést, že soudy obou stupňů při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednily skutečnost, že se v dané věci jedná o řízení typu iudicium duplex. K namítanému rozporu napadených rozhodnutí se stanoviskem Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 je třeba připomenout, že napadená rozhodnutí byla vydána před přijetím uvedeného stanoviska (srov. však intertemporální účinky stanoviska, bod 48.). Přestože z uvedeného důvodu soudy nemohly ze stanoviska vycházet, podstatné v dané věci je, že svá rozhodnutí odůvodnily v souladu se zvláštními důvody v něm označenými.
Ze stanoviska se totiž podává, že v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci (bod 44.). Za tyto "zvláštní důvody" jsou považovány právě situace, které soudy shledaly v nyní posuzované věci, tj. např. obstrukční jednání účastníka řízení či jeho dlouhodobá neochota k dohodě aniž by pro ni byly uplatněny rozumné důvody.
8. V posuzovaném případě soud prvního stupně srozumitelně a podrobně vysvětlil, že návrhy stěžovatele v průběhu řízení neměly přesvědčivé a rozumné základy, což je patrno jak z jeho návrhů, tak z odmítání návrhů žalobce. Toto jednání stěžovatele v konečném důsledku přineslo stěžovateli výsledné horší postavení ve vztahu k výši vypořádacího podílu. Lze také poukázat na neracionální návrhy stěžovatele na přerušení řízení na dobu 6 let či posléze 2 let, které nemají oporu v platné právní úpravě a jež soud prvního stupně vyhodnotil jako obstrukční jednání.
Odvolací soud dále mimo jiné zdůraznil, že nelze hodnotit jako racionální postup stěžovatele spočívající v odmítání uzavřít dohodu, která by znamenala přijmout vypořádací podíl, ačkoliv ten byl ve větším rozsahu, než byla hodnota jeho podílu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel nebyl ochoten v celém řízení učinit jakýkoliv smírčí krok, byť by to pro něho bylo výhodnější. Tuto skutečnost odvolací soud doložil např. situací, kdy poté, co bylo zjištěno, že pozemky specifikované v rozhodnutí jsou reálně dělitelné a jejich rozdělením vzniknou dva výměrou přesně shodné pozemky nacházející se ve stejné lokalitě vedle sebe a stěžovatel dostal možnost výběru, který z těchto pozemků by chtěl převzít do svého výlučného vlastnictví, tak ani tuto volbu neučinil.
Odvolací soud se současně také adekvátně vypořádal se závěry judikatury Ústavního soudu týkající se problematiky přiznávání náhrady nákladů řízení ve sporech typu iudicium duplex do doby přijetí uvedeného stanoviska Ústavního soudu ve vztahu k ústavním požadavkům na odůvodnění postupu podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
9. Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily, a to s ohledem na specifikum daného řízení, přičemž pečlivě a na základě konkrétních okolností daného případu odůvodnily existenci zvláštních důvodů, které je vedly k aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. V postupu soudů, tudíž nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele.
10. Z vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu