Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ayvens s. r. o., sídlem U Stavoservisu 527/1, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. srpna 2024 č. j. 6 As 4/2024-35 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2023 č. j. 56 A 14/2023-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a zákaz dvojího trestání.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka pronajímá osobní automobily na leasing. U dvou takto pronajatých vozidel vyšlo najevo, že byly užívány tzv. s propadlou technickou kontrolou. Městský úřad Lysá nad Labem a Městský úřad Kolín dvěma samostatnými rozhodnutími uložily stěžovatelce pokuty ve výši 1 500 Kč, respektive 2 000 Kč za přestupky spočívající v provozování těchto dvou vozidel, u nichž skončila platnost pravidelné technické kontroly a jejich technická způsobilost nebyla řádně ověřena [§ 83a odst. 2 písm. d) ve spojení s § 38 odst. 1 písm. e) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů]. Vedlejší účastník uvedená rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatelky proti nim zamítl rozhodnutím ze dne 23. 8. 2023 č. j. 099349/2023/KUSK.
3. Žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka poté zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. Zdůraznil, že § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb. označuje za provozovatele vozidla toho, kdo je zapsán jako vlastník, není-li takto zapsána jiná osoba. Tento pojem zde proto má autonomní význam. Stěžovatelka tedy v prvé řadě argumentuje nepřiléhavou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se náhrady újmy podle soukromého práva, která s posuzovanou problematikou nesouvisí. Stěžovatelka byla zapsána jako provozovatelka vozidla v době spáchání přestupku. Odpovědnost provozovatele vozidla podle uvedeného přestupku je nadto objektivní. Není rozhodné, tvrdí-li stěžovatelka, že jí nelze přičítat jednání řidiče vozidla, protože odpovědností provozovatele vozidla je právě povinnost dohlédnout, zda je vozidlo užíváno jako technicky způsobilé. Konečně nešlo ani o porušení zásady zákazu dvojího trestání, byli-li podle zákona o silničním provozu postiženi za přestupek užití vozidel, která nesplňují technické podmínky stanovené zákonem, také jejich řidiči. Uvedená zásada nebrání potrestání dvou odlišných subjektů.
4. Nejvyšší správní soud konečně napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatelky jako nepřijatelnou. Uvedl, že se opakovaně ve své judikatuře zabýval pojmem provozovatele vozidla podle zákona č. 56/2001 Sb., povahou odpovědnosti provozovatele vozidla při jeho užívání jinou osobou, jakož i zásadou zákazu dvojího trestání. Krajský soud rozhodl v souladu s judikovanými závěry. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že u pojmu provozovatele vozidla se uplatní evidenční princip; je tedy především rozhodné, kdo je tak zapsán v registru vozidel. Nepřeje-li si být vlastník a pronajímatel vozu odpovědný za jednání jiné osoby, která vůz užívá, je možnost zapsat jako provozovatele tuto osobu. Neověření technické způsobilosti je odpovědností za objektivní stav; nezkoumá se tedy, kdo jej zavinil.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí ignorují reálný stav věci; leasingové smlouvy stanoví, že za udržování vozidel v řádném technickém stavu, včetně provádění technických kontrol, jsou odpovědní nájemci. Odlišuje svou situaci od jiných běžných; je si sice vědoma, že je zapsána jako provozovatelka vozidel, ale těchto vozidel provozuje tisíce. Ta fakticky provozují třetí osoby. Na věc stěžovatelky se tedy měla uplatnit judikatura civilních soudů, která zohledňuje skutečný stav. Správní soudy dále nezohledňují chybějící přičitatelnost jednání konkrétních řidičů vozidel stěžovatelce; nepřihlédly k tomu, že vozidla byla mimo kontrolu stěžovatelky. Právnické osoby jsou za přestupek odpovědné jen tehdy, lze-li jim jednání fyzické osoby přičítat.
6. Dále stěžovatelka namítá porušení zásady ne bis in idem. Potrestáni byli jak řidiči vozidel, tak stěžovatelka. Podle stěžovatelky jde o totožný skutek - tedy že se leasingové vozidlo používalo bez platné technické kontroly. Totožnost skutku je přitom stěžejním kritériem pro hodnocení porušení zásady zákazu dvojího trestání. Stěžovatelka odmítá formální posouzení těchto okolností provedené správními soudy. Konečně stěžovatelka považuje své potrestání v kontextu věci za nespravedlivé a za nepřiměřený zásah do svého vlastnického práva; jako pronajímatelka vozidla nemohla ovlivnit technický stav vozidla, za ten podle smlouvy odpovídali jejich uživatelé. Stěžovatelka učinila vše, co bylo v jejích silách, aby přestupkům zabránila.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka brojí proti své odpovědnosti za přestupek jako provozovatelky vozidel, která pronajímá. Ústavní soud napadená rozhodnutí hodnotí jako ústavně konformní. Především obsahují srozumitelné a logické odůvodnění, které zahrnuje všechny rozhodné aspekty věci, včetně přiměřeného vypořádání se s argumentací stěžovatelky. Nejvyšší správní soud pak závěry krajského soudu v souladu se svou zákonem svěřenou rolí vrcholného soudu vsadil do kontextu své ustálené judikatury; odchylky od ní ani jiné závažné vady nenalezl. Ani zde Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal.
10. V konkrétnostech je třeba uvést, že správní soudy dostatečně osvětlily, že ze znění i smyslu zákona č. 56/2001 Sb. vyplývá objektivní pojetí přestupku kladeného stěžovatelce za vinu, a že týž zákon vychází u pojmu provozovatele vozidla z evidenčního principu. Proto není rozhodné, kdo vůz užíval, a z téhož důvodu se neuplatní stěžovatelkou odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu. Ústavní soud rovněž vyzdvihuje argument správních soudů, že zapsaného provozovatele vozidla lze žádostí u správního orgánu změnit. Stěžovatelka tedy nebyla sankcionována za žádnou nesplnitelnou povinnost.
11. Správní soudy se rovněž dostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatelky o přičitatelnosti jednání jako právnické osoby. Zde lze doplnit, že zákon u skutkové podstaty přestupku vůbec neoperuje s odpovědností řidiče jako fyzické osoby. Zákon výslovně počítá s odpovědností provozovatele vozidla, jímž stěžovatelka v dané době byla. Argumentace chybějící přičitatelností se zde proto míjí s podstatou věci. Objektivní odpovědnost ve smyslu odpovědnosti za stav je kromě toho běžnou součástí trestního práva správního. K tomu lze v podrobnostech odkázat též na nález ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16
(N 95/89 SbNU 409; č. 116/2018 Sb.), především jeho body 60 a 61.
12. K přiměřenosti či spravedlivosti postihu stěžovatelky lze rovněž poukázat na bagatelní význam sankce s ohledem na nízkou, až symbolickou výši pokuty. Má-li též stěžovatelka za to, že řidiči vozidel porušili své smluvní povinnosti jako nájemci vozidel, není vyloučeno též uplatnění smluvní odpovědnosti vůči nim a případné zmírnění následků postihu stěžovatelky v její majetkové sféře, včetně zmiňované možnosti nechat je zapsat jako provozovatele vozidla, s čímž právní úprava počítá. To je však věcí nastavení vzájemných práv a povinností stěžovatelky a jejích smluvních partnerů.
13. Ústavně relevantní pochybení Ústavní soud konečně neshledal ani v hodnocení námitky porušení zásady zákazu dvojího trestání provedeném správními soudy. Jejich závěry zde odpovídají jejich vlastní ustálené rozhodovací praxi, jakož i praxi Evropského soudu pro lidská práva. Pro něj je totiž při hodnocení porušení zásady ne bis in idem v kontextu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodné, mimo jiné, zda jde o trestání jiných osob (srov. rozhodnutí ze dne 2. 10. 2003 ve věci Isaksen proti Norsku, č. 13596/02 či bod 51 rozsudku ze dne 20. 5. 2014 ve věci Pirttimäki proti Finsku, č. 35232/11), což v nynější věci skutečně dáno je.
14. Jako ústavně konformní tedy obstojí závěr, že v nynější věci nebylo rozhodné, zda stěžovatelka "fakticky" vozidlo užívala či v obecném smyslu provozovala. Taková konstrukce přestupku vyplývá ze zákona a Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní důvod, proč by měl následky jeho uplatnění v nynější věci jakkoli korigovat.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu