Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem se sídlem Pařížská 227/20, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. srpna 2022, č. j. 6 To 273/2022-414, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí krajského soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí o podjatosti soudce. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je obžalovaný pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Státní zástupce vznesl námitku podjatosti a podal dne 18. 7. 2022 návrh na vyloučení rozhodující soudkyně JUDr. Ivy Najbrtové z úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele. Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Najbrtovou usnesením ze dne 25.
7. 2022, č. j. 23 T 186/2021-388, tak, že soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele vyloučena není. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 22. 8. 2022, č. j. 6 To 273/2022-414, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že soudkyně JUDr. Iva Najbrtová z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele vyloučena je. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se soudkyně před zahájením hlavního líčení snažila opakovaně přesvědčit státního zástupce, aby souhlasil s postupem podle § 222 odst. 2 trestního řádu, tedy s postoupením věci stěžovatele k projednání jako kárného provinění.
S tímto postupem státní zástupce nesouhlasil. Soudkyně však dala, a to ještě před zahájením hlavního líčení a provedením dokazování, jednoznačně najevo, jak má v úmyslu ve věci rozhodnout. Krajský soud proto shledal, že je vyloučeno, že by byla soudkyně způsobilá ve věci stěžovatele rozhodovat objektivně.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že tvrzení státního zástupce o vyjádření soudkyně před zahájením hlavního líčení je nepravdivé. Uvádí, že postup, při kterém soudce diskutuje rozhodnutí ve věci se státním zástupcem a obhájcem, je standardní. Stěžovatel je přesvědčen, že státní zástupce namítal podjatost soudkyně proto, aby oddálil rozhodnutí ve věci, neboť je obžaloba nedostatečně důkazně podložena.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům.
Ústavní soud tímto postupem akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal žádné zásadní pochybení zasahující do ústavních práv stěžovatele. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele s právními závěry krajského soudu. Napadené usnesení je však dostatečně odůvodněno, a to zejména tvrzením státního zástupce a vyjádřením dotčené soudkyně. Státní zástupce při uplatnění námitky podjatosti uvedl, že soudkyně ještě před zahájením hlavního líčení vyjádřila jednoznačně, jak hodlá ve věci stěžovatele rozhodnout, a to na základě svého subjektivního názoru, nikoliv na základě provedeného dokazování. Tuto skutečnost, tedy že takové prohlášení učinila, nerozporuje ani sama dotčená soudkyně. Rozhodnutí krajského soudu tak nelze označit za svévolné, naopak je v souladu se zákonem. Ústavní soud proto neshledal žádnou kvalifikovanou vadu napadeného rozhodnutí, která by odůvodnila jeho kasační zásah.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu