Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kratochvíla, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2021, č. j. 14 Co 91/2021-524, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") sp. zn. 25 C 189/2017 se podává, že stěžovatel se domáhal snížení výživného pro svou zletilou dceru Lindu Kratochvílovou (dále též jako "žalovaná" či "vedlejší účastnice"), které bylo naposledy stanoveno rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 4. 2014, č. j. 6 Nc 102/2013-88, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2014, č. j. 11 Co 246/2014-138, na částku 30 000 Kč měsíčně, a to tak že požadoval snížení výživného na částku 10 000 Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku, což dalším návrhem změnil na účinnost již od listopadu 2017, přičemž změnu žaloby soud připustil.
3. Žalovaná s návrhem nesouhlasila. Následně k soudu podala vzájemný návrh, kterým se domáhala zvýšení výživného na částku 60 000 Kč splatnou vždy do 15. dne měsíce předem.
4. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2021, č. j. 25 C 189/2017-455, žalobu na snížení výživného i vzájemný protinávrh žalované zamítl (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V).
5. K odvolání stěžovatele i žalované krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku i potvrdil (výrok I). Výrok II rozsudku okresního soudu za dobu od 23. 2. 2018 do 30. 11. 2018 potvrdil a za dobu od 1. 12. 2018 změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost platit výživné do každého 15. dne v měsíci ve výši 40 000 Kč (výrok II). Dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2018 do 31. 8. 2021 ve výši 330 000 Kč uložil stěžovateli žalované splácet spolu s běžným výživným po 20 000 Kč měsíčně, počínaje říjnem 2021, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich. (výrok III). Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení (výrok IV) a rozhodl o úhradě nákladů státu (výroky V a VI).
6. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud výživné stanovil, aniž by zjišťoval konkrétní výdělkové poměry stěžovatele a nijak nezohlednil, že má vyživovací povinnost k dalším třem osobám. Má za to, že krajský soud své úvahy a závěry řádně neodůvodnil a jeho rozsudek je tak zatížen nepřezkoumatelností. Odlišné právní posouzení bylo navíc pro stěžovatele překvapivé. Poukazuje na to, že výživné sama žalovaná nespotřebovává, nýbrž je předává své matce (bývalé manželce stěžovatele), která nepracuje. Navíc prodává některé věci z dosud nevypořádaného společného jmění manželů bez souhlasu stěžovatele.
Tvrzení žalované, že výživné a svoje peníze investuje do rekonstrukce domu, který je dosud v nevypořádaném společném jmění manželů a který spolu se svou matkou obývá, není podle názoru stěžovatele omluvou, nýbrž důvodem pro snížení výživného. Podle názoru stěžovatele se poměry žalované výrazně zlepšily a nikoli zhoršily, jak uvádí odvolací soud. Stěžovatel se domnívá, že soud žalovanou upřednostnil před jeho dalšími dvěma dětmi a současnou manželkou. Vzájemné vztahy mezi stěžovatelem a dalšími členy jeho rodiny a žalovanou jsou přitom hluboce narušeny.
7. Stěžovatel vyslovuje názor, že potřeby žalované jsou dlouhodobě dostatečně finančně zabezpečeny, on sám nikdy svou povinnost hradit výživné neporušil, takže jeho navýšení nepovažuje za důvodné a spravedlivé.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a určení vyživovací povinnosti nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu své rozhodnutí opřel.
9. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09
(N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10
(N 165/58 SbNU 421)].
10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s výší stanoveného běžného a dlužného výživného na zletilou dceru, kterou považuje za nepřiměřenou vzhledem ke svým majetkovým a příjmovým možnostem a výdajům.
11. Otázka stanovení výživného pro nezaopatřené děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)]. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.
12. K takovému porušení práv stěžovatele však v posuzovaném případě nedošlo. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529)].
13. Předmětem řízení před okresním soudem byl návrh stěžovatele na snížení výživného pro zletilou dceru a její vzájemný návrh na jeho zvýšení. Okresní soud se důkladně zabýval odůvodněnými potřebami žalované, která se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na X univerzitě, i majetkovými poměry stěžovatele, přičemž zohlednil i jeho další vyživovací povinnosti. Okresní soud, vycházeje z § 913 odst. 1 a § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro změnu výše výživného.
14. Krajský soud v souladu s § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. při ústním jednání zopakoval a doplnil dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci tak, aby mohl ve věci o zvýšení výživného sám rozhodnout změnou rozsudku okresního soudu, přičemž své konečné rozhodnutí o výši výživného a dluhu na něm náležitě odůvodnil. Porovnal přitom poměry žalované i rodičů v době, kdy byl vydán původní rozsudek, s jejich současnými poměry, a po právním posouzení zjištěného skutkového stavu podle § 923 odst. 1 o. z., dospěl k závěru, že oproti původní úpravě došlo k podstatné změně poměrů na straně žalované i stěžovatele, které ve svém souhrnu odůvodňují zvýšení výživného, nikoli však o tak vysokou částku, jak navrhovala vedlejší účastnice.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečné, nevybočující z rámce ústavnosti.
15. Stran stěžovatelem tvrzené nepřiměřené výše stanoveného výživného nutno uvést, že tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by výživné bylo stanoveno zcela svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Posoudil-li proto krajský soud všechny relevantní skutečnosti a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, Ústavní soud nemůže do jeho rozhodnutí jakkoli zasahovat. Pouze připomíná, že podle zásad upravených v § 911 až § 917 o. z., jsou při určení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného dítěte, a schopnosti, možnosti a majetkové poměry výživou povinného rodiče, přičemž se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a případně též k péči o rodinnou domácnost. Tato zákonná hlediska krajský soud při svém rozhodování dodržel, takže mu nelze vytýkat, že postupoval jednostranně.
16. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům krajského soudu. Považuje však za vhodné připomenout, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně" konečného a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá z § 909 o. z.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu