Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 127/2023-30 ze dne 29. 8. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 42 Ad 4/2022-49 ze dne 15. 5. 2023, ve znění opravného usnesení č. j. 42 Ad 4/2022-62 ze dne 7. 6. 2023, spojené s návrhem na zrušení kapitoly V položek 5a, 5b, 5c a 5d přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zvýšení svého invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu.
2. Podle posudku o invaliditě, zhotoveného posudkovou lékařkou okresní správy sociálního zabezpečení, však ke zvýšení stupně invalidity z prvního na vyšší stupeň nedošlo. Za příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky označila středně těžkou smíšenou úzkostně-depresivní poruchu u disponované osobnosti v zátěži, hodnocenou podle kapitoly V položky 5c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). Míru poklesu pracovní schopnosti stanovila (po mimořádném zvýšení kvůli dalším zdravotním omezením) na výsledných 45 %. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ", vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) proto žádost o změnu výše invalidního důchodu zamítla, a to s přihlédnutím k § 39 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala stěžovatelka námitky, v nichž napadala mj. diskriminační charakter vyhlášky o posuzování invalidity. Posudek zhotovený v řízení o námitkách označil za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky odlišné onemocnění (chronickou obstrukční plicní nemoc v kombinaci s astmatem, kvalifikované podle kapitoly X, oddílu B, položky 1b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity), s mírou poklesu pracovní schopnosti na výsledných 35 %. Co se týče smíšené úzkostně-depresivní poruchy, doložené psychiatrické zprávy podle posudku neuváděly objektivní psychiatrický nález, který by umožňoval zhodnotit závažnost funkčního postižení. Na základě tohoto posudku ČSSZ námitky zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
4. Proti rozhodnutí ČSSZ podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl. Na základě posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí krajský soud dospěl k závěru, že ČSSZ vycházela z nesprávně stanovené rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky. Tím byla smíšená úzkostně-depresivní porucha, nikoli chronická obstrukční plicní nemoc. To však samo o sobě nepovažoval za důvod pro zrušení druhostupňového rozhodnutí. Současně totiž krajský soud považoval za srozumitelný a přesvědčivě odůvodněný závěr posudkové komise, že míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky bylo třeba hodnotit podle kapitoly V, položky 5c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity jako výsledný 35% pokles. Stále tak její stav odpovídal invaliditě prvního stupně. Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou, že je úprava vyhlášky o posuzování invalidity diskriminační, neboť stanoví rozmezí poklesu pracovní schopnosti u položky 5c (25-35 %) méně příznivě než srovnatelná položka 4c (30-45 %). Konstatoval, že i kdyby měl být procentuální rozsah poklesu pracovní schopnosti u položky 5c "srovnán" s položkou 4c, stále by u stěžovatelky závěr o invaliditě prvního stupně obstál.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Nesouhlasil s tím, že by vyhláška o posuzování invalidity byla diskriminační jen proto, že u stěžovatelčina onemocnění neexistuje možnost dosáhnout na invaliditu druhého stupně, a přisvědčil i dalším závěrům krajského soudu ohledně namítané diskriminační povahy vyhlášky.
6. Stěžovatelka spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tom, že Nejvyšší správní soud neuvedl, která konkrétní rozhodnutí představují ustálenou judikaturu k výkladu čl. 95 odst. 2 Ústavy, z níž má plynout, že krajský soud nemohl podat návrh k Ústavnímu soudu na zrušení části vyhlášky. Odůvodnění jeho rozhodnutí považuje za nedostatečné.
7. Stěžovatelka též navrhuje zrušení části přílohy k vyhlášce, podle níž byla hodnocena míra procentuálního poklesu její pracovní schopnosti. Vyhláška podle stěžovatelky neobstojí z pohledu práva na hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti (čl. 1, eventuálně čl. 3 odst. 1 Listiny). Z principu rovnosti vyplývá, že všichni nemocní by měli těžit z podpory u každého ze tří stupňů invalidity. To však není splněno u poruch neurotických, vyvolaných stresem a psychosomatických poruch.
U nich vyhláška umožňuje přiznat jen invaliditu prvního stupně (podle položky 5c, středně těžkého funkčního postižení, spojeného s poklesem pracovní schopnosti v rozmezí 25-35 %, přičemž hraniční pro invaliditu prvního stupně je 35 %), nebo invaliditu třetího stupně (položka 5d, těžké postižení, vedoucí k poskytování péče ústavní formou - pokles pracovní schopnosti o 70 %). Hospitalizace pacienta s neurotickou poruchou je přitom v rozporu s trendy psychiatrické péče. Procentní vyjádření poklesu pracovní schopnosti tedy podle přesvědčení stěžovatelky neodpovídá lékařské praxi ani stavu nemocných.
Odlišná úprava ve srovnání s jinými onemocněními, které se stupněm postižení odpovídajícím invaliditě druhého stupně počítají, není rozumně odůvodněna. Navíc stěžovatelka upozornila, že ČSSZ připustila, že si je nevyhovujícího stavu vědoma, přesto ale k úpravě vyhlášky nedošlo.
9. Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv.
10. Návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu spojený s ústavní stížností podle § 74 zákona o Ústavním soudu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Z toho plyne, že se jím Ústavní soud věcně zabývá jen tehdy, jsou-li dány předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 438/21 ze dne 1. 6. 2021). Ty nejsou dány také tehdy, je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud dospěl k tomu, že v posuzované věci jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Nejvyšší správní soud nepochybil tím, že by své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil (k právu na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022 a v něm odkazovaná judikatura). Je pravdou, že Nejvyšší správní soud neodkázal na žádná rozhodnutí vytvářející ustálenou judikaturu k výkladu čl. 95 odst. 2 Ústavy, na niž poukázal v první větě bodu 11 svého usnesení. Na druhou stranu, v témže bodě rozsudku Nejvyšší správní soud srozumitelným a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil právě to, co mělo z ustálené judikatury plynout, a co navíc bezpochyby plyne už ze samotného textu čl.
95 odst. 2 Ústavy. Tedy, že obecný soud může podat návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy pouze tehdy, dojde-li k závěru o rozporu zákona (nebo jeho části) s ústavním pořádkem, nikoli však v případě rozporu vyhlášky či jiného podzákonného předpisu. Vzhledem k tomu, že svůj závěr Nejvyšší správní soud přezkoumatelně vysvětlil, nemohlo nadbytečné poukázání na ustálenou judikaturu porušit stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
13. Stěžovatelka se dále domnívá, že k porušení jejích práv došlo kvůli aplikaci vyhlášky o posuzování invalidity, která de facto umožňuje jen to, aby byla uznána invalidní v prvním stupni (podle položky 5c), nebo ve třetím stupni (podle položky 5d).
14. Krajský soud se pečlivě zabýval dopadem vyhlášky na posouzení zdravotního stavu stěžovatelky. Ústavní soud považuje z jeho úvah za stěžejní, že podle krajského soudu úplný a přesvědčivý posudek posudkové komise vede k přesvědčivému závěru, že pracovní schopnosti stěžovatelky poklesly o 35 %. Tento závěr posudková komise označila za "maximalistický" a zohlednila v něm i další onemocnění stěžovatelky (viz body 19 a 23 rozsudku krajského soudu). Krajský soud současně uvedl, že z posudku nevyplývá, že by pokles pracovní schopnosti stěžovatelky dosahoval nejméně 50 % (hranice druhého stupně invalidity podle § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Uznaný stupeň invalidity proto podle krajského soudu skutečně odpovídá závažnosti postižení stěžovatelky (bod 33 rozsudku).
15. Předpokladem pro to, aby se namítané nedostatky vyhlášky o posuzování invalidity mohly projevit porušením práv stěžovatelky, by byla nesprávnost právě uvedeného závěru krajského soudu. Pokud ovšem míra stěžovatelčina postižení skutečně odpovídá prvnímu stupni invalidity (jak uzavřel krajský soud) a vyhláška pro takové zhodnocení poskytuje právní podklad, pak se v právní sféře stěžovatelky negativně neprojevuje, že vyhláška nereflektuje míru postižení odpovídající druhému stupni invalidity.
16. Stěžovatelka ovšem proti závěru, že pokles její pracovní schopnosti v zásadě odpovídá 35 %, v ústavní stížnosti nebrojí. Ústavní stížnost se sestává převážně z rekapitulace předchozího řízení. Obsahuje i stručnou argumentaci k neústavnosti části vyhlášky v abstraktní rovině, nikoli však v rovině individualizované, tedy nespecifikuje, jak namítaná neústavnost vyhlášky porušila práva stěžovatelky. Navíc musí Ústavní soud podotknout, že i kdyby stěžovatelka závěry krajského soudu k hodnocení svého zdravotního stavu rozporovala, šlo by v podstatě o polemiku se skutkovými závěry krajského soudu.
Ústavnímu soudu však v zásadě nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je povolán korigovat pouze extrémní excesy, zejména jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (podrobně viz nález sp. zn. III. ÚS 4160/16 ze dne 6. 3. 2018).
17. Takový exces v hodnocení skutkového stavu však Ústavní soud v úvahách krajského soudu neshledal. Soudy nejsou odborně způsobilé přezkoumávat závěry lékařského posouzení zdravotního stavu (obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2021/12 ze dne 23. 10. 2012). To ale neznamená, že by měly v podobných případech posudky posudkových lékařů a posudkových komisí automaticky a nekriticky akceptovat. Je potřeba klást zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost (viz např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 3545/20 ze dne 9. 3. 2021 nebo nález sp. zn. III. ÚS 4160/16 ). Krajský soud těmto požadavkům dostál. Věnoval pozornost tomu, z jakých podkladů posudková komise vycházela; kromě lékařských zpráv stěžovatelku vyšetřila též členka komise, lékařka v oboru psychiatrie. Krajský soud zhodnotil, že závěry posudkové komise mají oporu v podkladech, z nichž vychází, jsou řádně odůvodněné, logické a vnitřně konzistentní. Podrobně rozebírají jak stanovení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, tak její zařazení pod konkrétní položku vyhlášky a stanovení míry poklesu pracovní schopnosti v rámci stanoveného rozmezí.
V těchto závěrech Ústavní soud žádný exces nespatřuje a, jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka žádný nenamítá.
18. Vzhledem k předchozím závěrům tak má Ústavní soud za to, že námitka porušení stěžovatelčina práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci je zjevně neopodstatněná.
19. Tento závěr brání Ústavnímu soudu v tom, aby se mohl ústavností vyhlášky o posuzování invalidity zabývat věcně (tj. v řízení o zrušení jiných právních předpisů). Nevyjadřuje se tedy k relevanci stěžovatelčiných námitek proti obsahu vyhlášky. Nemá ani prostor zvážit provedení ústního jednání a provedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů.
20. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na zrušení části vyhlášky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu