Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Skřivanové, zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 10/9, Plzeň, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 125/2024-1925 ze dne 14. října 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní korporace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá nákladový výrok II shora označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se u Okresního soudu Plzeň-jih žalobou podanou proti vedlejší účastnici domáhala určení, že dohoda o narovnání a zástavní smlouva uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dne 6. března 2017 jsou neplatné a že neplatné je i rozvázání pracovního poměru stěžovatelky a vedlejší účastnice dohodou ze dne 6. března 2017. Ohledně žalobního požadavku na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okresní soud žalobu pravomocně zamítl rozsudkem č. j. 9 C 110/2017-1570 ze dne 15. ledna 2020. Ohledně žalobního požadavku na určení neplatnosti dohody o narovnání a zástavní smlouvy obecné soudy rozhodovaly několikrát, naposledy okresní soud rozsudkem č. j. 9 C 110/2017-1877 ze dne 27. března 2024. Určil, že obě dohody jsou neplatné (výroky I a II), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 730 714,50 Kč (výrok III) a státu 1 486 Kč (IV).
3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I), ve výroku II ho změnil tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů dosavadního řízení před soudy všech stupňů 409 627,53 Kč (výrok II) a na na náhradě nákladů konkrétního odvolacího řízení pak 71 632 Kč (výrok III). Vedlejší účastnice rozsudek krajského soudu napadla dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 21 Cdo 512/2025-1962 ze dne 2. září 2025.
4. Stěžovatelka si je vědoma toho, že rozhodování o nákladech řízení zpravidla nedosahuje ústavně právní dimenze, je však přesvědčena, že v její věci krajský soud rozhodl svévolně a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a kasační zásah Ústavního soudu je namístě. Svévoli a extrémní rozpor se spravedlností spatřuje v tom, že ohledně části řízení, po kterou byly předmětem tři nároky, z nichž stěžovatelka uspěla ohledně dvou a vedlejší účastnice v jednom, hodnotil krajský soud poměr úspěchu stěžovatelky k úspěchu vedlejší účastnice jako 2 : 1 a přiznal jí tak náhradu jen třetiny nákladů.
Poměr tarifních hodnot spojených s jednotlivými nároky, jak z nich i krajský soud při stanovení sazby odměny vycházel (dohoda o narovnání 1 500 000 Kč, zástavní smlouva 50 000 Kč, rozvázání pracovního poměru 35 000 Kč), tomu ale zdaleka neodpovídal. Vedlejší účastnice byla z tohoto úhlu pohledu úspěšná pouze v rozsahu 2,2 % a stěžovatelka v rozsahu 97,8 %, měla jí tak být přiznána za tuto fázi řízení náhrada 95,6 % (při aplikaci § 142 odst. 2 občanského soudního řádu), popř. 100 % (postupem podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť úspěch vedlejší účastnice byl pouze nepatrný).
Stěžovatelka považuje za správný závěr okresního soudu, který úspěch stěžovatelky hodnotil jako převážný.
5. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, včetně včasnosti. Stěžovatelka totiž podala ústavní stížnost již jednou, avšak vzhledem k dovolání vedlejší účastnice byla její stížnost odmítnuta jako předčasná. Nyní stížnost podala ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Sama stěžovatelka připouští, že ústavní stížnost do rozhodnutí o nákladech řízení je zpravidla zřejmě neopodstatněná. Ústavní soud se problematikou nákladů zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde i zdůraznil, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ještě mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti.
To sice není případ stěžovatelky, neboť podle jejího názoru jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení vyšší v řádu set tisíc, ale ani věc stěžovatelky neprovázejí žádné mimořádné okolnosti, které by ji činily co do ústavní roviny dostatečně významnou. Jádro problému tkví v tom, že u dohody o narovnání bylo možno použít tarifní hodnotu podle předmětu dohody, u zbylých se vycházelo z (významně nižší) fiktivní hodnoty stanovené advokátním tarifem pro situace, kdy hodnotu věci nelze určit.
7. Z ústavního hlediska krajský soud nepochybil, když při stanovení sazby odměny vyšel podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu ze součtu tarifních hodnot odpovídajících advokátnímu tarifu (ve znění do 31. prosince 2024), ale při určování poměru úspěchu a neúspěchu pak vyšel z počtu uplatněných nároků, které - nutno zdůraznit - všechny byly nároky nepeněžitými, všechny byly o určení neplatnosti právního jednání. Srovnával-li krajský soud úspěch podle počtu uplatněných nároků, srovnával v tomto ohledu srovnatelné.
8. Naopak rozpor s principy spravedlnosti by mohl znamenat přístup soudu, pokud by při částečném úspěchu v řízení o vícero nepeněžitých nárocích nebral při úvahách o poměru úspěchu a neúspěchu nějak v potaz, že u některých nepeněžitých nároků tarifní hodnota věci vychází ze skutečné hodnoty (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a u jiných jen z hodnoty náhradní (§ 9 advokátního tarifu), která je však v relaci k té první často až extrémně nízká. Pouhé porovnání (druhem nesrovnatelných) tarifních hodnot tak může poměr úspěchu a neúspěchu zkreslovat a zohlednění tohoto faktu při určení poměru úspěchu a neúspěchu je okolností z ústavního hlediska jistě akceptovatelnou.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 15. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu