Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Martina Moravy a b) Jiřího Klímy, svěřenský správce MM Family Trust & Foundation I, svěřenský fond, zastoupených Mgr. Janem Kubicou, advokátem, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 6. 2025, č. j. 25 C 237/2024-138, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, a 1) Petra Zahálky a 2) Martiny Čermákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Obecný soud projednával žalobu stěžovatelů (žalobců) o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 8 317,52 Kč. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku 9 450 Kč. Podstatou sporu mezi stranami (přičemž stěžovatelé jsou právními nástupci původní nájemkyně), bylo vyrovnání a vyúčtování záloh za služby spojené s nájmem bytu. Stěžovatelé v žalobě namítali, že zálohy vyrovnané nejsou - hlavním účelem institutu bezdůvodného obohacení je totiž obnovení původního stavu, tedy stavu existujícího v době před vznikem bezdůvodného obohacení. Později vrácené peníze ze strany vedlejších účastníků nemohou stavem odpovídat původním, protože se změnila hodnota peněz v neprospěch ochuzených stěžovatelů. Obvodní soud uvedl, že nárok na zaplacení nedoplatků, ale i vrácení případných přeplatků vzniká až provedením řádného vyúčtování podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Pokud tedy pronajímatelé drželi do provedení řádného vyúčtování inkasované platby, tak je drželi v souladu se zákonem. Nevzniklo jim bezdůvodné obohacení ani nezpůsobili stěžovatelům, resp. jejich právní předchůdkyni žádnou škodu (škoda byla řešena samostatně, v jiných soudních řízeních, v nichž soudy naopak shledaly pronajímatele povinné k náhradě škody).
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti činí sporným věcný závěr obvodního soudu. Podstatu jejich argumentace lze stručně shrnout tak, že samotná zákonná sankce za porušení právních předpisů podle § 13 zákona, kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, nemůže nahradit nárok na náhradu škody vzniklé ztrátou hodnoty peněz. Žalobou stěžovatelé usilovali o přiznání zákonného úroku z prodlení jako spravedlivé výše náhrady za znehodnocení finančních prostředků. Rozhodnutí je podle nich zatíženo libovůlí a předpojatostí. Obsahuje spekulativní pasáže a jako celek je nepřezkoumatelné. Soud se neměl zabývat předchozími soudními rozhodnutími a směšovat v nich řešené otázky. Judikatura řešící situace, zda nájemce může být v prodlení s doplatkem v mezidobí mezi vadným a řádným vyúčtováním, není případná v kauze stěžovatelů. Rozhodnutí je rovněž projevem extrémního vybočení z provedených důkazů.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami, které byly účastny řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. V posuzované věci jde o kauzu bagatelní, bez dostatečného významu v rovině ústavní. Jde-li v ústavní stížnosti o věc s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes tzv. bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu.
7. Významné okolnosti, které by vedly k meritornímu přezkumu (a přesahu vlastních zájmů stěžovatelů), však Ústavní soud v tomto případě neshledal. Neshledal ani jiné (ústavně významné) porušení procesních práv stěžovatelů. Závěr vtělený do bodu 17 napadeného rozhodnutí, totiž že smluvní pokuta je právní teorií považována za paušalizovanou náhradu škody, proto stěžovatelům nesvědčí právo na přiznání nároku na zaplacení úroku z prodlení či případně náhrady škody, neboť obdrželi pokutu podle § 13 zákona, kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty o vyúčtování služeb v nemalé výši, která jim zpoždění vedlejších účastníků s vyúčtováním služeb dostatečně kompenzovala, považuje Ústavní soud za racionální.
Obvodní soud tento závěr vyslovil po rozsáhlém dokazování a na základě dalších (do rozhodnutí vtělených) právních úvah. Při jednání provedl rozsáhlé dokazování mj. rozsudky vydanými v předchozích řízeních, v nichž bylo uloženo vedlejším účastníkům uhradit škodu vzniklou právní předchůdkyni stěžovatelů. Ústavní soud neshledal, že se obvodní soud v nyní napadeném rozhodnutí dopustil svévole nebo že by své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností. Úvahy soudu vedené v bodě 18 a násl. jsou pak uvedeny nad rámec posouzení kauzy stěžovatelů a námitka libovůle obvodního soudu představuje spíše nesouhlas stěžovatelů s věcným vyústěním sporu.
8. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu