Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bistřického, zastoupeného Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, sídlem Studentská 541/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, č. j. 25 Cdo 3064/2021-641, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Obecné soudy vyšly v projednávané věci ze zjištění, že stěžovatel uzavřel se žalovanou 1) a 2) smlouvy o dílo, na jejichž základě mělo dojít k renovaci soustavy opěrných zdí usedlosti Kotlářka. První žalovaná vypracovala projektovou dokumentaci a druhá žalovaná provedla vlastní realizaci díla. Ve dnech 30. 6. - 8. 7. 2009, po přívalových deštích došlo k poškození zdiva. Stěžovatel uplatnil toto jako pojistnou událost u Generali pojišťovny a. s., ta však v roce 2011 na základě znaleckého posudku plnění odmítla s tím, že nešlo o nahodilou událost a škoda tedy nespočívá v pojistných rizicích.
Soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatel se o škodě a kdo za ni odpovídá, dozvěděl ihned po jejím vzniku v červenci v roce 2009, kdy začal objednávat posudky za účelem zjištění příčin škody. V souvislosti s uvedeným pak dospěl nalézací soud k závěru, že se stěžovatel dozvěděl rozhodné skutečnosti z posudku Ing. Hlásného, který byl zpracován dne 14. 9. 2009, a v němž se znalec vyjádřil k celé řadě pochybení žalované 2) při provádění díla, přičemž tato pochybení označil za příčinu destrukce teras. Jak nalézací, tak i odvolací soud dospěly shodně k názoru, že stěžovatel měl možnost se s posudkem seznámit a pokud tak neučinil a nepodal žalobu v subjektivní promlčecí době, která uplynula nejpozději v září 2011, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalované 2). Ve vztahu ke druhé žalované považovaly obecné soudy nárok za promlčený.
V podaném dovolání stěžovatel namítl, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení otázky promlčení žalobou uplatněné pohledávky vůči druhé žalované. Rovněž pak stěžovatel odkázal na recentní judikaturu Nejvyššího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud v souvislosti se skutečnostmi rozhodnými pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pochybil. S posudkem Ing. Hlásného, který stěžovateli nebyl nikdy předán, se tento v době jeho vypracování neseznámil, neboť tento mu nebyl předán. Veškerou projekční a související činnost nezajišťoval stěžovatel, ale jiné osoby. Způsobená škoda se projevila toliko nahnutím zdí teras, což stěžovatel nepovažoval z laického hlediska za nic dramatického. Ze skutkových okolností nevyplývalo, že zdi teras bude nutné kompletně zbourat, kotvit do svahu a opětovně vyzdít. Nedbalost stěžovatele podle něj nezakládá běh subjektivní promlčecí doby. První vědomost o výši škody získal stěžovatel až ve druhé polovině roku 2010 z projektu opravy a jeho rozpočtu. Mezi tímto okamžikem a podáním žaloby uběhlo méně než dva roky. Ve vztahu k osobě, která za škodu odpovídá, získal stěžovatel vědomost až z expertního posudku vypracovaného pro pojišťovnu v březnu 2011.
Podle stěžovatele měl Nejvyšší soud projednat podané dovolání a rozhodnout buď tak, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné (čímž by se odchýlil od své dosavadní judikatury) nebo tak, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti přehlíží, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto ani vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutím k porušení práv stěžovatele chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy nicméně mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To se však v projednávané věci nestalo.
V projednávané věci odvíjí obecné soudy běh promlčecí doby od posudku Ing. Hlásného, přičemž tento postup jeví se býti logickým v situaci, kdy to byl právě stěžovatel, kdo si tento posudek nechal zhotovit. Namítá-li stěžovatel, že posudek nikdy nepřevzal a nacházel se toliko v dispozici jeho spolupracovníků, nemůže být tato argumentace právně relevantní, a to již s ohledem na teorii přičitatelnosti. Dále je tomu tak také proto, že by tímto postupem mohlo poměrně snadno docházet k modifikaci promlčecích lhůt.
Stěžovatel se dovolává judikatury Nejvyššího soudu, přičemž přehlíží, že sjednocování judikatury obecných soudů není úkolem Ústavního soudu. Tato činnost je vyhrazena soudu Nejvyššímu a je na jeho uvážení, zda se nižší obecné soudy v té či oné věci odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu či nikoliv. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy svůj náhled na věc vysvětlily, byť způsobem a se závěry s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Samotný nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů jejich protiústavnost bez dalšího nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu