Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky S. Š., zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou, sídlem Tyršova 434/27, Kosmonosy, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 132 Co 26/2025-251 ze dne 26. května 2025, ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 132 Co 26/2025-256 ze dne 21. července 2025, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. Š., a nezletilých P. Š. a S. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka (matka) se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi Krajský soud v Praze porušil její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i práva nezletilých vedlejších účastníků (děti).
2. Matka navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí. Výkon napadených rozhodnutí znamená pobývání dětí u vedlejšího účastníka (otec) ve větším rozsahu, než si samy dlouhodobě a soustavně přejí. Dcera začala styk s otcem sabotovat a otci se odcizuje. Nerespektování přání dětí u nich způsobuje hlubokou frustraci. Proto i riziko nepřiměřené zátěže dětí je závaznější než újma vzniknuvší otci odkladem vykonatelnosti.
3. V souzené věci se otec domáhal změny péče o děti, případně rozšíření styku s dětmi. Matka a otec v minulosti uzavřeli dohodu o péči, výživě a styku, kterou schválil Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 26 Nc 200/2022-55 ze dne 7. listopadu 2022 (předchozí rozsudek). Podle něj se otec mohl s dětmi stýkat sudý čtvrtek odpoledne, liché úterý odpoledne a v lichých týdnech od pátku do neděle.
4. V červenci 2024 podal otec návrh na změnu péče matky na symetrickou střídavou péči. Okresní soud rozsudkem č. j. 26 P 38/2023-199, 6 P a Nc 243/2024 ze dne 10. prosince 2024 změnil předchozí rozsudek tak, že otec je oprávněn se s dětmi stýkat každou sudou středu a čtvrtek odpoledne a v lichý týden v úterý odpoledne a od pátku 11.30 hodin do neděle 18.00 hodin. Upravil i vánoční a letní prázdniny (výrok I). Zvýšil od 1. ledna 2025 výživné na každé z dětí (výroky II a III). Návrh na změnu péče o děti zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). Okresní soud neměl za souladné se zájmy dětí vyhovět návrhu na střídavou péči, a to ani v asymetrické podobě. Měl za přesvědčivé vysvětlení matky, že děti k otci ztratily důvěru poté, co narušil jednotu rodiny. Pro vztah dětí s otcem tak neměl soud za prospěšné jim autoritativně přikazovat pobývat u otce v rámci střídavé péče. Přihlédl k přání dětí trávit čas s otcem v odpoledních hodinách během pracovního týdne.
5. Krajský soud napadeným rozsudkem k odvolání otce proti výrokům I až IV změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že v sudém týdnu prodloužil styk od středy od 14.00 hodin do čtvrtka 19.00 hodin [odst. 1. písm. a)] V lichém týdnu přiznal styk navíc v pondělí odpoledne a změnil čas počátku styku od pátku od 13.30 hodin [odst. 1 písm. b)]. Změnil rozsah styku o vánočních prázdninách [odst. 1 písm. c)] a o letních prázdninách styk neupravil [odst. 1 písm. d)]. Matce stanovil povinnost nahradit otci styk o letních prázdninách v případě pobytu dětí mimo její bydliště [odst. 1 písm. e)]. Určil místo předání a převzetí dětí [odst. 1 písm. f)] a matce uložil povinnost děti na styk připravit a ten umožnit [odst. 1 písm. g)]. Tím změnil výrok I bod 3 předchozího rozsudku [odst. 1 písm. h)]. Ve výrocích II a III rozsudek okresního soudu zrušil a řízení o výživném zastavil [odst. 2] (výrok I). Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Napadeným doplňujícím rozsudkem doplnil krajský soud výrok I napadeného rozsudku o odstavec 3 tak, že odst. 3 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku IV (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
6. Krajský soud provedl pohovor se synem; pohovor s dcerou se nakonec neuskutečnil, neboť se rozplakala. U obou dětí krajský soud konstatoval, že byly při poučení o účelu pohovoru (a následně syn během pohovoru) ve značném napětí. Krajský soud shledal, že okresní soud správně a dostatečně zjistil skutkový stav. Z pohovorů s dětmi před okresním a krajským soudem vyplynulo, že děti mají otce rády, mají k němu vybudovaný citový vztah a nemají vůči němu konkrétní výhrady. Rovnoměrné péči brání fixace dětí na matku a na prostředí u matky. Děti ovlivnil rozchod rodičů a jejich chování v jeho průběhu, děti tak prožívají konflikt loajality. Není v zájmu dětí měnit nastavení péče. Je však v jejich zájmu zachovat právo otce na výchovu tím, že bude mít rozšířený styk, jelikož jeho péči nic nebrání a dětem se věnuje. Krajský soud měl za přirozené, aby se postupně a zdravě odpoutaly od matky a osamostatňovaly se. Je namístě snaha pokusit se odstranit příčiny fixace dětí na matku za pomoci dětského psychologa. V neposlední řadě zohlednil zájem dětí trávit čas s polorodým bratrem ze strany otce.
7. Matka namítá, že krajský soud rozhodl svévolně a překvapivě. Ignoroval názor dětí, respektive nevysvětlil, proč k jejich přání nepřihlédl. Obě děti vzhledem k věku vlastní názor formulovaly a jejich vyjádření byla konzistentní, přesto se nyní musí podrobit režimu, který jim nevyhovuje a v němž nejsou šťastné. Krajský soud nadto sám dceru nevyslechl. Matka krajskému soudu vytýká, že ignoroval i názor opatrovníka dětí na rozsah styku, čímž nebyla dostatečně ochráněna práva dětí. Ač se rodiče již jednou dohodli o rozsahu styku, je to podle matky nyní otec, kvůli komu je nezbytné, aby se děti podrobovaly soudním řízením i přes jejich opakované projevy, jak si styk představují. Má za to, že takový způsob výchovy není v nejlepším zájmu dětí. Zájem dětí podle matky krajský soud neposoudil řádně na rozdíl od okresního soudu, který vzal v potaz citlivost dcery a dovodil, že nucený pobyt u otce by mohl oslabit budovanou důvěru dětí. Krajský soud naopak označil silnou vazbu dcery na matku za nežádoucí a bez respektu k emocím dcery rozšířil styk včetně přespání. Matka dodala, že po vyhlášení rozsudku krajského soudu se vztahy dcery s otcem zhoršily.
8. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
9. K matčině námitce o porušení základních práv obou dětí Ústavní soud dodává, že matka podává stížnost jen svým jménem. Děti mají v řízení postavení vedlejších účastníků. S ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině Ústavní soud ale de facto rozhoduje o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 515/21 ze dne 30. března 2021, bod 9). Z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů. V obou případech Ústavní soud zkoumá, co je v nejlepším zájmu dítěte.
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování v rodinně-právních věcech. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Bere v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (N 32/56 SbNU 363)].
11. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijatá opatření činily v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1328/20 ze dne 28. července 2020 (N 157/101 SbNU 98)]. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily pouze na jeho přání namísto na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Názory dětí se mohou měnit a jejich námitky, kterým musí být věnována patřičná pozornost, nemusí nutně postačovat k tomu, aby převážily nad zájmy rodičů, zejména pokud jde o pravidelný styk s dítětem. Dětem by nemělo být uděleno bezpodmínečné právo veta, aniž by byla zvážena veškerá další hlediska a provedeno šetření s cílem určení jejich nejlepšího zájmu (rozsudek ESLP ve věci Zelikha Magomadova proti Rusku, stížnost č. 58724/14, ze dne 8. října 2019, § 115).
12. Krajský soud shora uvedeným požadavkům dostál. Uvažoval nad navrhovanou změnou péče a vzal náležitě v potaz specifické okolnosti věci - fixaci dětí ve věku 14 a 11 let na matku, absenci konkrétních výhrad dětí vůči otci a konflikt loajality vyplynuvší mimo jiné z pohovorů s dětmi a výslechu rodičů. Proto s ohledem na nejlepší zájem dětí a jejich vyjádření nepřistoupil k tak rozsáhlé změně, jakou by byla střídavá péče (v režimu 2-3-2-2-3-2) oproti předchozímu rozsudku (bod 22 rozsudku). Zároveň uvedené specifické okolnosti promítl do odůvodnění, proč alespoň rozšířil dosavadní styk otce s dětmi (bod 23 rozsudku). Nerozhodl-li pouze a jedině na základě jejich přání o konkrétním časovém rozvržení styku, a vyvážil-li naopak zájmy jednotlivých účastníků řízení, dostál požadavkům, které na něj klade judikatura Ústavního soudu.
13. Ústavní soud nepřehlédl, že stav, kdy takto staré děti zvládnou přespání na pouhé dvě noci v jiném prostředí než u matky, je dlouhodobý a trvá dva a půl roku, tedy prakticky od poslední úpravy péče a styku. I tuto skutečnost krajský soud respektoval a neuvažoval nad delším přespáním u otce. Na druhou stranu je vhodné dodat, že zmírnění fixace dcery na matku odpovídá i zdravému vývoji ve vztahové vazbě dítěte k primární vztahové osobě, naopak udržování této fixace i ve věku 11 let by spíše naznačovalo, že primární vztahová osoba ve své roli selhala. Nejlepší zájem dětí tak krajský soud spatřoval v přirozeném odpoutání se od matky, ale co nejméně zatěžující cestou, tedy časem stráveným s druhým rodičem jako jednou ze dvou nejbližších osob. Skutečnost, že matka spatřuje nejlepší zájem dětí v úpravě, která odráží pouze jejich představu kontaktu s otcem bez ohledu na další okolnosti, a tedy s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí, neústavnost takového rozhodnutí nezakládá. Jinak řečeno, krajský soud nechápal nejlepší zájem dětí tak izolovaně jako matka pouze ve vztahu k právu dítěte a rodiče na vzájemný kontakt a k participačnímu právu dětí, ale v rámci širšího komplexu zájmů dítěte na harmonický rozvoj (z dlouhodobé perspektivy i přes možné dočasné nepohodlí). Za podstatné proto považuje Ústavní soud i doporučení krajského soudu, pracovat s odpoutáváním a osamostatňováním dcery i cestou vyhledání dětského psychologa. Ústavní soud tudíž oceňuje, že matka pro dceru psychologickou pomoc již vyhledala.
14. K poznámce matky, že se rodiče již jednou dohodli a otec nyní nutí děti podrobovat se soudnímu řízení, Ústavní soud poznamenává, že kdyby se rodiče dokázali dohodnout sami a přizpůsobovat péči o děti svým životním reáliím a přiměřeně věku, vývoji a přání dětí, nebylo by jistě třeba soudního řízení. Stěží lze navíc očekávat, že jednou nastavená (tedy v podstatě rigidní) úprava péče a styku bude až do dospělosti dětí odpovídat změnám, které v životě rodičů a dětí nastanou. Je na rodičích, aby se snažili i mimosoudní cestou (kupř. za pomoci odborníků alternativního řešení sporů) vykonávat svou rodičovskou odpovědnost a roli rodiče ve vzájemném respektu a snahou hledat cesty k dohodě.
15. V rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud neidentifikoval neústavní exces, který by měl vést k jeho zrušení. Ve vztahu k výrokům neupravujícím styk matka navíc ani žádné výhrady nevznesla, Ústavní soud se jimi proto blíže nezabýval, není jeho úkolem domýšlet argumentaci za stěžovatelku.
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 15. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu