Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele: R. E., zastoupeného Mgr. Markem Fikrem, advokátem, sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2025, č. j. 21 Co 41/2025-1680, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, č. j. 40 P 5/2015-1646, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1)
I. T., a 2) nezletilé J. E., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně ("městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho výlučné péče, úpravu styku s matkou a úpravu výživného (výrok I). Městský soud vycházel z toho, že posledním rozhodnutím o právech a povinnostech rodičů ve vztahu k nezletilé je rozsudek tohoto soudu ze dne 17. 7. 2024, č. j. 40 P 5/2015-1569, který nabyl právní moci 14. 8. 2024, jímž byla schválena dohoda rodičů o výchovných poměrech (rovnoměrné střídavé péči) jejich nezletilé dcery. Městský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že oproti poslednímu rozhodnutí se podstatným způsobem poměry v rodině nezměnily, a není proto namístě jej měnit.
2. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I).
3. Stěžovatel s rozhodnutími krajského a městského soudu nesouhlasí, napadá je ústavní stížností, jíž se domáhá jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv (jakož i základních práv své nezletilé dcery) a ústavních principů zaručených čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel nadále setrvává na názoru, že v nejlepším zájmu jeho dcery není setrvání ve výchovném prostředí, ve kterém byla obětí dlouhotrvající trestné činnosti matky. Zdůrazňuje, že matka byla odsouzena rozsudkem městského soudu ze dne 28. 8. 2024, č. j. 91 T 43/2023-1019, pro přečin křivého obvinění a přečin ohrožování výchovy dítěte. Stěžovatel soudům vytýká, že tuto okolnost ignorovaly, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že byl coby cizinec v soudním řízení diskriminován.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí krajského a městského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu o odmítnutí stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě tyto soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud proto k přezkumu rozhodnutí ve věcech rodinných přistupuje rezervovaně a v tomto ohledu je povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
9. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné ústavněprávní deficity. Nelze odhlédnout od toho, že podstatou těchto rozhodnutí je primárně zkoumání, zda došlo k relevantní změně poměrů. Není tedy na Ústavním soudu, aby přezkoumával vhodnost původního a stále platného rozvržení (rovnoměrné střídavé) péče mezi oba rodiče.
10. Pro ústavnost rozhodnutí krajského i městského soudu je podstatné, že obecné soudy se řádně zabývaly tím, proč nedošlo k relevantní změně poměrů (srov. shrnující bod 12 rozsudku krajského soudu, body 27-30 rozsudku městského soudu). Určující je, že stěžovatelem namítané pravomocné odsouzení matky pro trestný čin vůči nezletilé není novou okolností, o níž by rodiče nevěděli při uzavření dohody o výchovných poměrech nezletilé, resp. okolností, jež by nebyla známa opatrovnickým soudům při předchozím rozhodování.
Okresní i krajský soud dostatečně zajistily participační práva nezletilé, která v řízení "nezmiňovala, že by zásadně chtěla být u jednoho z rodičů" (srov. rozsudek krajského soudu, bod 36). Soudy dospěly k závěru, že je nadále v zájmu nezletilé, aby o ni pečovali oba rodiče rovnocenně, se současným zachováním dohledu nad nezletilou za spolupráce OSPOD, školy a dalších institucí (tamtéž, bod 36). Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal nic, co by svědčilo o stěžovatelem (zcela obecně) tvrzené diskriminaci.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu