Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatelky Terezie Regnardové, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Dne 2. 9. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "dovolání" a "ústavní stížnost", z něhož však není zřejmé, proti čemu brojí a s jakou argumentací. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména není patrno, čeho se stěžovatelka v tomto řízení domáhá, neobsahuje ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).
K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo (případné) napadené rozhodnutí (§ 72 odst. 6 cit. zákona). Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovatelce dostalo opakovaně v mnoha řízeních. Na tyto výzvy však stěžovatelka nereagovala tak, že by vytčené vady odstranila, a proto musely být podané ústavní stížnosti odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné. Rovněž v nyní posuzovaném návrhu stěžovatelka sice žádá o ustanovení právního zástupce pro obě tato podání, nicméně v minulosti byla již mnohokrát poučena o okolnosti, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatelce ustanovit zástupce [viz např. usnesení ze dne 7.
11. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/07 , ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 2805/07 , ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 25/08 , ze dne 11. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 817/10 , ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 905/10 , ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1511/15
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato další ústavní stížnost byla věcně projednatelná, tzn. např. nedoložila, že by vyslyšela dřívější výzvy zdejšího soudu a před podáním návrhu požádala o určení právního zástupce Českou advokátní komoru. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl, stejně jako učinil v případě stejné stěžovatelky již dříve např. usneseními sp. zn. I. ÚS 4295/18 ,
,
,
nebo
II. ÚS 2063/19
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj