Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Bělohlávka, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 6. 2021 č. j. 5 C 98/2020-146 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2021 č. j. 95 Co 106/2021-166, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod právo (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem.
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byl návrh stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání vydaného Okresním soudem v Lounech dne 4. 1. 2021 č. j. 5 C 98/2020-36 a návrh na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání ze dne 7. 12. 2020. Rozsudek pro zmeškání byl vydán ve sporu stěžovatele (žalovaného) a Jana Schneidera (žalobce) pro zaplacení částky 502 365 Kč, o kterou se měl stěžovatel obohatit na úkor žalobce užíváním společné nemovitosti bez právního důvodu nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
Sporné předvolání k jednání dne 4. 1. 2021 bylo stěžovateli vypraveno dne 18. 11. 2020, přičemž dne 25. 11. 2020 byla stěžovateli zanechána (vhozena do domovní schránky) výzva k vyzvednutí zásilky na poště v Ž. Následně, pro marné uplynutí úložní doby, byla zásilka vhozena do domovní schránky rodiny stěžovatele, a to dne 9. 12. 2020. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se na jednání dne 4. 1. 2020 nedostavil a ani se z něj neomluvil, soud po návrhu právního zástupce žalobce vyhlásil rozsudek pro zmeškání.
Tento rozsudek byl stěžovateli doručován opět vložením do jeho domovní schránky (pro nezastižení adresáta a po marném uplynutí úložní doby zásilky) dne 25. 1. 2021. Stěžovatel proti předmětnému rozsudku brojil odvoláním ze dne 27. 1. 2021 s tím, že dlouhodobě žije a pracuje do roku 2009 na území Švýcarska, přičemž do České republiky se daném období vrátil dne 19. 12. 2020.
3. Soud prvního stupně napadeným usnesením návrh stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání vydaného Okresním soudem v Lounech dne 4. 1. 2021 č. j. 5 C 98/2020-36, zamítl (výrok I.) a rovněž zamítl návrh na určení, že doručení písemnosti stěžovateli - předvolání dne 7. 12. 2020 je neúčinné (výrok II.). Soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku). V odůvodnění usnesení konstatoval, že ve věci neshledal podmínky pro zrušení rozsudku pro zmeškání, a to z několika důvodů.
Stěžovatel, který dlouhodobě žije již od roku 2009 ve Švýcarsku, měl tuto skutečnost nahlásit na jeho spádové poště. To však neučinil, přičemž v dané situaci - tj. nezastižení adresáta zásilky - je běžnou praxí poštovních doručovatelek v takovém případě vhození oznámení o uložení zásilky na spádové poště do poštovní schránky náležející adresátovi (v daném případě označené "manželé Bělohlávkovi"). Dále soud poukázal na to, že stěžovatel se již dne 19. 12. 2021 vrátil zpět do České republiky a logicky nejpozději tento den se předvolání, vhozené do poštovní schránky, spolu s žalobou dostalo do jeho dispozice.
V této souvislosti soud označil jako lichý též poukaz stěžovatele na § 2 zákona č. 191/2020 Sb., vydaný ke zmírnění následků pandemie a jejího vlivu na osoby, jelikož stěžovatel se z ciziny vrátil dostatečně včas k tomu, aby se mohl jednání soudu zúčastnit.
4. Odvolací soud k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. II. a IV. potvrdil; v nákladovém výroku III. usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 občanského soudního řádu soud nezkoumá, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (touto otázkou se může zabývat jen v rámci rozhodování o odvolání podaném proti rozsudku pro zmeškání), nýbrž přezkoumává toliko správnost závěru soudu prvního stupně o tom, zda nastala překážka nebo jiná okolnost, která žalovanému zabránila se jednání soudu zúčastnit, popřípadě svou neúčast předem řádně omluvit.
Z dikce zákona přitom podle soudu vyplývá, že omluvitelným důvodem zmeškání jednání, při němž byl vznesen rozsudek pro zmeškání, nemůže být okolnost, že nebyl splněn některý z předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (tedy tvrzení, že o konání jednání nevěděl, neboť mu nebylo řádně doručeno předvolání, jelikož se v místě doručení nezdržoval) uvedených v § 153b odst. 1 občanského soudního řádu. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na určení neúčinnosti doručení předvolání soud konstatoval, že tento má být předmětem přezkumu odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání stěžovatele proti rozsudku pro zmeškání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že aktivně bránit svá práva začal ihned poté, co se dozvěděl o tom, že je v pozici žalovaného v řízení před soudem. Tomu však "zabránily" obecné soudy svým formalistickým přístupem, aniž by se zabývaly argumenty uplatňovanými v rámci jeho podání, resp. odvolání. Podle jeho názoru navíc žádný provedený důkaz neprokázal, že by předvolání bylo vhozeno do schránky. V dané věci proto nemohlo dojít ke splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, jelikož mu předvolání k jednání nebylo řádně doručeno. Soudy pouze dovozovaly, že stěžovatel se s předvoláním a žalobou seznámil dne 19. 12. 2021, tj. v den svého návratu do České republiky. Stěžovatel rovněž spojil podání ústavní stížnosti s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení obecných soudů. Tento svůj návrh odůvodnil hrozící výraznou újmou, která by reálně existovala v případě exekučního vymáhání předmětné pohledávky.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další odvolací instancí a nemůže posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecného soudu, a to tím spíše, jestliže předmětem řízení není meritorní posouzení věci.
7. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovým hodnocením a právními závěry obecných soudů. S jeho argumenty, které jsou rovněž obsahem ústavní stížnosti, se však obecné soudy vypořádaly již v napadených, adekvátním způsobem odůvodněných rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Soud v průběhu jednání provedl mj. i důkaz výslechem svědkyň - poštovních doručovatelek k průběhu doručování zásilek a do spisu byla založena fotografie označení poštovní schránky umístěné na doručovací adrese stěžovatele.
Obdobně soud provedl i stěžovatelem navrhované důkazy stran prokázání jeho pobytu ve Švýcarsku, resp. jeho návratu zpět do České republiky v prosinci 2021. Ze zjištěných skutečností následně logicky dovodil, že stěžovatel se v době několika dnů před jednáním nacházel v místě pobytu v České republice a měl možnost seznámit se se zásilkou, která byla do jeho poštovní schránky vhozena. Poukázat lze rovněž na obsáhlé odůvodnění postupu odvolacího soudu a jeho odkaz na příslušná ustanovení i judikaturu Nejvyššího soudu v otázce doručování.
Lze tedy shrnout, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 6. 2021 č. j. 5 C 98/2020-146 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2021 č. j. 95 Co 106/2021-166, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu