Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Č., zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2021 sp. zn. 4 To 45/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 2 T 3/2017-30273, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatelka je právní nástupkyní zemř. L. M. Proti zemřelému bylo za jeho života zahájeno trestní stíhání v kauze X pro podezření ze spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákona a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákona.
V průběhu přípravného řízení byl zajištěn majetek zemřelého jako výnos z trestné činnosti. Státní zástupce v podané obžalobě navrhuje uložit ve vztahu k tomuto majetku ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Po smrti právního předchůdce stěžovatelky bylo jeho trestní stíhání zastaveno usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 19. 4. 2013 č. j. 2 VZV 1/2012-1916 a stěžovatelka se na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1.
12. 2014 č. j. 26 D 631/2013-1055 stala dědičkou majetku zemřelého.
4. Stěžovatelka jako zúčastněná osoba podala k městskému soudu, u něhož v současné době probíhá hlavní líčení ve výše uvedené trestní věci, opětovnou žádost o zrušení zajištění podle § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Tato žádost byla usnesením městského soudu ze dne 14. 4. 2021 č. j. 2 T 3/2017-30273 zamítnuta. Stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vrchní soud svým usnesením ze dne 16. 7. 2021 sp. zn. 4 To 45/2021 zamítl.
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své judikaturní praxi rovněž formuloval požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Kromě toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
10. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy shora naznačeným požadavkům nedostály, tedy že by rozhodnutí o zajištění majetku stěžovatelky, který tato nabyla jako dědička po zemř. L. M., nemělo zákonný podklad, nebylo vydáno příslušným orgánem či by bylo projevem svévole (v podrobnostech viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1133/15 ze dne 1. 9. 2015, v nichž se Ústavní soud zabýval námitkami téže stěžovatelky směřujícími proti rozhodnutí o zajištění části jí zděděného majetku). Stěžovatelka takovou skutečnost ostatně v nynější ústavní stížnosti ani nenamítala.
11. Pro posouzení ústavnosti nyní napadených rozhodnutí, jimiž došlo k zamítnutí opakované žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění podle § 79f odst. 2 trestního řádu, je klíčovou otázka, zda další trvání zajištění je i v současnosti (tedy po uplynutí téměř sedmi let, co stěžovatelka zajištěný majetek nabyla) opatřením přiměřeným. Ve vztahu k této otázce Ústavní soud již v minulosti uzavřel, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". Hodnotit je třeba za prvé samotnou délku trvání zajištění a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je pak na místě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje (usnesení sp. zn. I. ÚS 1217/17 ze dne 5. 12. 2017).
12. Ústavní soud však po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se při posuzování důvodnosti návrhu stěžovatelky na zrušení zajištění všemi výše naznačenými kritérii řádně zabývaly a svá rozhodnutí v tomto ohledu též přesvědčivým způsobem odůvodnily. Jde-li o první z uvedených kritérií, tedy délku trvání zajištění a její příčiny, poukázaly soudy na to, že v předmětném trestním řízení jde o mimořádně skutkově i právně složitou věc spojenou s cizími prvky, kdy obviněným je kladeno za vinu, že se dopustili mimořádně sofistikované hospodářské trestné činnosti, když vytvořili zahraniční strukturu subjektů ke skryté kontrole akcií, vyváděli peníze z X a použili je k vlastnímu obohacení, čímž měli způsobit mimořádně vysokou škodu v řádech miliard korun českých. Pokud stěžovatelka v této souvislosti namítá jisté průtahy, které spatřuje v tom, že v současné době ještě ve věci nebylo rozhodnuto ani soudem prvního stupně, přičemž není zřejmé, kdy by hlavní líčení mohlo být skončeno, má Ústavní soud za to, že s touto námitkou se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal vrchní soud v bodech 39. a 40. napadeného usnesení. V nich vyložil, v jaké fázi se nyní hlavní líčení před městským soudem nachází, shrnul jeho dosavadní průběh, včetně uvedení desítek termínů již proběhlých jednání, a poukázal na značný rozsah provedeného dokazování. Stěžovatelce je tato argumentace známa a její pravdivost nijak nezpochybňuje. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by příčinou dosud neskončeného trestního řízení byly neodůvodněné průtahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení. Důvod pro kasační zásah Ústavního soudu tedy v tomto ohledu není dán.
13. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2000 č. 31070/96 ve věci Van Pelt proti Francii a ze dne 22. 5. 1998 č. 21961/93 ve věci Hozee proti Nizozemsku. To proto, že byť v právě uvedených rozhodnutích se Evropský soud pro lidská práva mj. zabýval přiměřeností délky předmětných trestních řízení, která jsou v jistých ohledech podobná řízení, v nichž byla vydána nyní napadená rozhodnutí, nikterak v nich nekonkretizoval "obecně závaznou" dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za dobu již nepřiměřenou. Evropský soud pro lidská práva naopak ve svých rozhodnutích setrvává na závěru, že otázku přiměřenosti délky řízení je třeba zkoumat vždy ve světle okolností daného případu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 9. 1996 č. 20024/92 ve věci Süßmann proti Německu nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2000 č. 30979/96 ve věci Frydlender proti Francii). To obecné soudy dle názoru Ústavního soudu učinily, když podrobně zhodnotily specifika předmětné trestní věci, a Ústavní soud nemá, co by jim v tomto ohledu vytkl.
14. Jde-li o posouzení, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, jimiž je potřeba dalšího trvání zajištění podpírána, dospěl městský soud v současné fázi hlavního líčení k závěru, že i po provedení rozsáhlého dokazování (viz body 13. a 17. usnesení městského soudu) nadále existuje důvodné podezření, že zajištěný majetek je výnosem z posuzované trestné činnosti, přičemž vrchní soud tento závěr aproboval. Ústavní soud ze své pozice není oprávněn věcnou správnost tohoto závěru přezkoumat, ostatně stěžovatelka proti němu ústavní stížností ani nebrojila.
15. Podstatou nyní rozhodované ústavní stížnosti stěžovatelka naopak učinila otázku, zda s ohledem na intenzitu zásahu, jež v dalším trvání zajištění svého majetku spatřuje, lze i nadále jeho existenci prodlužovat či nikoli. Ústavní soud však i v tomto bodě shledal, že se obecné soudy s touto otázkou přesvědčivým způsobem vypořádaly. Soudy obou stupňů poukázaly na to, že byť rozsah zajištěného majetku je značný (jde o majetek v hodnotě 1,4 miliardy Kč), jedná se o majetek, který stěžovatelka nabyla v dědictví po svém bratrovi, který byl v době své smrti trestně stíhán jako obviněný pro spáchání zvlášť závažné trestné činnosti. Stěžovatelka jeho majetek zdědila ve chvíli, kdy již byl zajištěn jako výnos z trestné činnosti, a stěžovatelce tedy od počátku muselo být zřejmé, že bude omezena na svém vlastnickém právu a že v případě, že bude rozhodnuto o vině obviněných, může jí být tento majetek zkonfiskován, přičemž s tímto vědomím dědictví přijala. Soudy proto učinily závěr, že ekonomický standard stěžovatelky se v důsledku rozhodnutí o zajištění předmětných majetkových hodnot nijak nezměnil. Za podstatnou je dle názoru Ústavního soudu třeba označit rovněž skutečnost, že stěžovatelka v dědictví nabyla majetek v hodnotě přes 4 miliardy Kč, přičemž zajištění podléhá pouze jeho výše uvedená část. Nelze tedy dovodit, že by stěžovatelka byla na zajištěném majetku existenčně závislá.
16. Na právě uvedeném nemůže dle názoru Ústavního soudu nic změnit ani odkaz stěžovatelky na její vyšší věk (71 let), byť lze samozřejmě přisvědčit jejímu tvrzení, že věk osoby, jejíž majetek byl zajištěn, by měl být zohledněn jako jedno z kritérií při posuzování intenzity zásahu, jež nařízené opatření pro zúčastněnou osobu představuje, neboť je zřejmé, že déletrvající zajištění majetku bude mít zpravidla větší dopad na osoby starší (s ohledem na možnou snižující se schopnost těchto osob k výdělečné činnosti či s ohledem na vzrůstající zdravotní omezení, která vyšší věk může přinášet a která postupně limitují možnost člověka se svým majetkem disponovat). Přestože tedy Ústavní soud nemá na rozdíl od městského soudu za to, že by věk zúčastněné osoby byl kritérium zcela irelevantní, nemohl vzhledem ke všem shora popsaným okolnostem posuzované věci dovodit, že by trvání zajištění bylo v právě posuzovaném případě natolik intenzivním zásahem do práv stěžovatelky, který by nebylo možno připustit, když zajištěním předmětného majetku nedošlo ke zhoršení jejího ekonomického standardu a stěžovatelka zároveň není na zajištěném majetku nijak ekonomicky závislá. Ústavní soud má proto ve shodě s vrchním soudem za to, že skutečnost, že městský soud označil věk stěžovatelky za nepodstatnou okolnost, je v daném případě vadou nepodstatnou, jež nemá vliv na ústavnost napadeného rozhodnutí, navíc se jedná o vadu, která již byla vrchním soudem zhojena, když tento soud se rovněž touto okolností zabýval.
17. Jde-li o zbývající námitky stěžovatelky, pak tyto představují pouze její pokračující polemiku se závěry městského soudu, jež však nedosahuje ústavněprávní relevance. S touto polemikou se navíc již přesvědčivým způsobem vypořádal vrchní soud ve svém rozhodnutí. Obsah tohoto rozhodnutí je stěžovatelce znám a Ústavní soud na odůvodnění tohoto rozhodnutí proto pro stručnost pouze odkazuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu