Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Yadex International GmbH, sídlem Mainzer Landstraße 51, 60329 Frankfurt am Main, Spolková republika Německo, zastoupené Hynkem Peroutkou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 23/2022-47 ze dne 18. 8. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 A 121/2019-45 ze dne 27. 1. 2022 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení čl. II bodů 1 a 4 zákona č. 286/2018 Sb., takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i zrušení ustanovení čl. II bodů 1 a 4 zákona č. 286/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Z napadených rozsudků správních soudů Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost Limča s. r. o. podala dne 22. 6. 2016 přihlášku slovní ochranné známky ve znění "Hayatpinari" pro blíže specifikované výrobky a služby zařazené do tříd podle mezinárodního třídění výrobků a služeb. Přihlášku zveřejnil Úřad průmyslového vlastnictví dne 19. 10. 2016. Dne 19. 1. 2017 podala stěžovatelka proti zápisu předmětného označení námitky podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách.
Uvedla, že je majitelem kombinované ochranné známky ve znění "PINAR" a jejím grafickém provedení, vyobrazeném v napadených rozhodnutích správních soudů, jež byla do rejstříku ochranných známek zapsána dne 21. 2. 2001 s právem přednosti od 11. 11. 1999, a to pro blíže specifikované výrobky. Stejným podáním uplatnila stěžovatelka také připomínky podle § 24 zákona o ochranných známkách, a to pro důvod uvedený v ustanovení § 4 písm. m) téhož předpisu. Rozhodnutím č. j. O-532128/D17006575/2017/ÚPV ze dne 23.
5. 2018 Úřad průmyslového vlastnictví (dále též "Úřad") zamítl námitky podané stěžovatelkou podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách proti zápisu slovního označení ve znění "Hayatpinari" do rejstříku ochranných známek. Stěžovatelčiny připomínky pak Úřad vypořádal samostatným sdělením o výsledku posouzení připomínek z téhož dne, v němž je shledal neopodstatněnými. Proti rozhodnutí Úřadu podala stěžovatelka rozklad, který předseda Úřadu zamítl rozhodnutím č. j. O-532128/D18061691/2018/ÚPV ze dne 28.
6. 2019. Proti rozhodnutí předsedy Úřadu podala stěžovatelka správní žalobu, již Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud vpředu uvedeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy nesprávně posoudily soulad postupu správního orgánu se správní praxí, včetně nesprávného posouzení shodnosti ochranných známek.
V té souvislosti poukázala na dle jejího názoru nedůvodné rozdíly v postupu Úřadu ve dvou obdobných věcech, a sice v řízení o jejích nynějších námitkách ve věci přihlašovaného označení "HAYATPINARI" a o námitkách ve věci přihlašovaného označení "BINPINAR", vedených Úřadem pod sp. zn. 0-532949. Stěžovatelka rovněž namítla, že soudy svým formalistickým postupem legalizovaly zjevně nezákonný postup přihlašovatele, parazitujícího na ochranných známkách jiných vlastníků obsahujících slovní prvek "Hayat".
Stěžovatelka dále soudům vytkla, že nesprávně posoudily otázku námitek, resp. připomínek, včetně dobré víry přihlašovatele. Stěžovatelka má především za to, že to, co může být předmětem připomínek podle § 4 písm. m) zákona o ochranných známkách, může po obsahové stránce být i předmětem námitek podle § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona. Skutečnost, že označila nedobrou víru za zjevnou, podle jejího mínění nevylučuje, že se jedná i o námitku vznesenou podle citovaného ustanovení § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, která měla být jako taková vypořádána.
Stěžovatelka dále předestřela svoji polemiku stran úvah městského soudu, že i kdyby byla proti přihlášce napadeného označení podala námitky podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách ve znění účinném do 31. 12. 2018, které by byly důvodem pro zamítnutí přihlášky (což se však nestalo), předsedovi Úřadu by bylo s ohledem na znění čl. II odst. 4 přechodných ustanovení zákona č. 286/2018 Sb. nezbylo než řízení o těchto námitkách zastavit. Stěžovatelka pokládá úpravu obsaženou v dotčených přechodných ustanoveních zákona č. 286/2018 Sb. za rozpornou s ústavním pořádkem.
Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by správní soudy byly napadenými rozsudky vybočily z kautel spravedlivého procesu či že by jejich rozhodnutí trpěla jiným ústavně významným nedostatkem. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním správního řízení ani soudního řízení před správními soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.
Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního přehodnocení stěžovatelkou tvrzené shodnosti ochranných známek. Pokud jde o stěžovatelčiny námitky stran údajně nedůvodných rozdílů v postupu Úřadu ve věcech přihlašovaných označení "HAYATPINARI" a "BINPINAR", správní soudy ve svých rozhodnutích s odkazem na evropskou judikaturu zdůraznily, že průměrný spotřebitel věnuje větší pozornost a význam počáteční části slovních prvků, než následujícím částem. Pro zcela zřejmý rozdíl mezi počátečními slovy "BIN" a "HAYAT" v porovnávaných označeních nelze mít za to, že by byl Úřad nerespektoval svoji vlastní správní praxi či jinak postupoval arbitrárně.
Nejvyšší správní soud rovněž s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie přiléhavě připomněl, že při posuzování přihlášky nelze přihlížet k původu přihlašovatele ochranné známky, jak požadovala stěžovatelka, ale naopak rozhodující pro posouzení zaměnitelnosti ochranných známek je právě hledisko průměrného spotřebitele. Poněvadž běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný český spotřebitel není znalý tureckého jazyka, bude označení "HAYATPINARI" i "PINAR" vnímat jako fantazijní (srov. bod 33 rozsudku kasačního soudu).
Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené libovůle. Namítla-li stěžovatelka, že soudy napadenými rozsudky legalizovaly postup přihlašovatele parazitujícího na ochranných známkách jiných vlastníků obsahujících slovní prvek "hayat", nutno podotknout, že předmětem přezkumu správních soudů bylo rozhodnutí Úřadu (a jeho předsedy) o vypořádání námitek stěžovatele podaných podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách. Nejen samotné podání, ale dokonce i doplnění námitek totiž podléhá přísné koncentraci, která nastává ve lhůtě 3 měsíců od zveřejnění přihlášky ochranné známky v příslušném věstníku Úřadu, přičemž tuto lhůtu nelze prodloužit a její zmeškání prominout (§ 25 odst. 1 a 2 zákona o ochranných známkách).
Námitka parazitování přihlašovatele na ochranných známkách jiných vlastníků obsahujících slovní prvek "hayat" byla stěžovatelkou uplatněna teprve v rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tedy z podstaty věci po uplynutí zmíněné tříměsíční lhůty. Nadto oba správní soudy k tomu shodně dodaly, že povaha argumentace stěžovatelky odpovídala spíše institutu připomínek (§ 24 zákona o ochranných známkách), jelikož se netýkala jí vlastněných ochranných známek. Podle tehdy platné právní úpravy navíc platilo, že připomínky bylo možné podat až do doby zápisu příslušné ochranné známky do rejstříku (srov. § 24 odst. 1 zákona o ochranných známkách ve znění účinném do 31.
12. 2008, tj. před nabytím účinnosti novelizujícího zákona č. 286/2018 Sb.). Závěr kasačního soudu o tom, že stěžovatelce nic nebránilo předložit tyto své argumenty v pozdějším podání připomínek, není svévolný. Ústavní soud nesdílí navazující výtku stěžovatelky, že soudy nesprávně posoudily otázku námitek, resp. připomínek. Zejména Nejvyšší správní soud vyložil, v čem tkví smysl obou institutů a jakým způsobem zákon o ochranných známkách řeší jejich vzájemný vztah. V té spojitosti uvedl, že ustanovení § 24 odst. 3 zákona o ochranných známkách znemožňuje podat připomínky z důvodů předvídaných ustanovením § 7 téhož zákona, a to s cílem zamezit obcházení institutu námitek.
V tomto ohledu byla pro Úřad i správní soudy směrodatná formulace, již stěžovatelka ve svém podání zvolila. V něm uplatnila jak námitky podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, tak i připomínky dle § 4 písm. m) téhož předpisu. Výslovně přitom uvedla, že své připomínky zakládá "na důvodu absolutní zápisné nezpůsobilosti na základě § 4 písm. m) zákona o ochranných známkách".
Ústavní soud proto nemohl rozumně dospět k závěru, že rozhodnutí správních soudů vykazují prvky protiústavnosti, schvalují-li postup Úřadu, jenž v tomto směru vyhodnotil část podání stěžovatelky po formální i obsahové stránce jako připomínky dle § 4 písm. m) zákona o ochranných známkách, aniž se zároveň zaobíral možností posouzení těchto výhrad jako námitek, a sice optikou ustanovení § 7 odst. 1 písm. k) téhož zákona. Stěžovatelka, jsouc již při podání námitek a připomínek zastoupena právním profesionálem z řad advokátů, si byla dobře vědoma rozdílu mezi absolutní a relativní zápisnou nezpůsobilostí.
Nelze tak Úřadu vyčítat, že s podáním stěžovatelky naložil striktně v souladu s jí zvoleným členěním podání na část námitkovou a připomínkovou a podle toho se s ním vypořádal. Ústavní soud dále souzní s postojem Nejvyššího správního soudu k polemice stěžovatelky s vývody městského soudu, vyjádřenými jako obiter dictum v bodě 68 jeho rozsudku. V něm městský soud vyslovil své přesvědčení, že i kdyby stěžovatelka byla proti přihlášce napadeného označení podala námitky podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách ve znění účinném do 31.
12. 2018, předsedovi Úřadu by bylo s ohledem na znění čl. II odst. 4 přechodných ustanovení zákona č. 286/2018 Sb. nezbylo než řízení o těchto námitkách zastavit. Kasační soud v tomto ohledu uzavřel, že stěžovatelka takovou námitku, jak bylo nastíněno výše, neuplatnila, resp. nedostatek dobré víry předestřela jako připomínku, a nikoli (též) jako námitku, takže by bylo nadbytečné zabývat se tím, jak by byl Úřad (popř. jeho předseda při rozhodování o rozkladu) s takovou námitkou naložil. K tomu se sluší poznamenat, že městský soud zde své hypotetické úvahy učinil nad rámec nosných důvodů svého rozsudku.
Za této situace nelze na napadená ustanovení čl. II bodů 1 a 4 zákona č. 286/2018 Sb. pohlížet jako na zákon, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a k jehož zpochybnění je stěžovatelka povolána (aktivně legitimována) na základě § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 74 téhož předpisu. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na zrušení části právního předpisu pak Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona, jelikož stěžovatelka nebyla k jeho podání oprávněna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu