Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Veselého, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 51, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 10. 2021 č. j. 6 C 284/2021-26, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022 č. j. 23 Co 56/2022-59, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023 č. j. 33 Cdo 2820/2022-95, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Z toho důvodu se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23
).
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvíjí polemiku v otázkách, s nimiž se však srozumitelným a přesvědčivým způsobem vypořádaly již obecné soudy. Namítá, že odpor podal řádně a v souladu se zákonnými předpoklady. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že vydání rozsudku pro uznání je vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3207/20
). To je však v tomto případě splněno. Obecné soudy vysvětlily, že stěžovatel podal zcela blanketní odpor. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, neboť v odporu uvedl, že nárok uplatněný v žalobě "zcela zásadně a v plném rozsahu" odmítá a neuznává a že zdůvodnění dodá v zákonné lhůtě. Ústavní soud navzdory názoru stěžovatele odůvodnění obecných soudů nepovažuje za protiústavní, naopak je pokládá za logické. Formulace "zcela zásadně a v plném rozsahu" vyjadřuje pouze "míru" nesouhlasu s žalobou, nejde však o žádný věcný argument, vylíčení rozhodnutých skutečností ani označení důkazů, a to ani při maximální snaze o co nejvstřícnější výklad. Totéž platí pro stěžovatelovo zcela nekonkrétní tvrzení, že zdůvodnění odporu dodá v zákonné lhůtě (což nesplnil). Z tohoto vyjádření je ostatně zřejmé, že si stěžovatel nedostatečnost odůvodnění odporu uvědomoval. Obecné soudy také v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. plenární nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15
) řádně vysvětlily, že v případě absence řádného odůvodnění odporu ve stanovené lhůtě nastává fikce uznání, při níž soud musí rozsudek pro uznání vydat z úřední povinnosti. Protože jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna také ve vztahu k ostatním předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání, Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. prosince 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu