Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Martinem Klimplem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 2/2024-1660 ze dne 13. 8. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti VERONEX a.s., sídlem Rudolfovská tř. 202/88, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku II v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel tvrdí, že napadeným výrokem byla porušena jeho základní práva a svobody.
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009 obecné soudy rozhodovaly o žalobě vedlejší účastnice na náhradu škody ve výši 326 092 000 Kč, která měla být způsobena neplatností právního úkonu. V uvedeném řízení v průběhu let rozhodovaly všechny stupně obecné soudní soustavy i Ústavní soud.
3. Ve fázi relevantní pro toto řízení vrchní soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek krajského soudu tak, že se žaloba na zaplacení částky 326 092 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I). Stěžovateli (ve věci úspěšnému) nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
4. Ústavní soud pouze stručně shrnuje stěžovatelovu argumentaci. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že mu vrchní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení a že v rozporu s ustálenou judikaturou aplikoval § 150 občanského soudního řádu. Aplikace zmíněného ustanovení se mu jeví jako nespravedlivá a nežádoucí. Svůj postup navíc vrchní soud odůvodnil podle stěžovatele zcela nedostatečně. Tento postup je podle něj navíc nutno považovat za překvapivý.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Ze zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně práva poskytuje.
7. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio. To znamená, že nastupuje tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
8. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku rozhodnutí vrchního soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Bylo by proto v rozporu s principem efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší. Ústavní soud z databáze infoSoud.cz přitom zjistil, že proti v záhlaví označenému rozsudku vrchního soudu bylo podáno (vedlejší účastnicí) dovolání a tuto informaci telefonicky ověřil u krajského soudu. Za této procesní situace je podaná ústavní stížnost předčasná, a tedy nepřípustná (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2043/23
ze dne 29. 9. 2023, bod 14, či
sp. zn. II. ÚS 870/19
ze dne 24. 4. 2019, bod 7).
9. Tím, že Ústavní soud odmítá stávající ústavní stížnost pro její "předčasnost", není poškozeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu. Po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy, bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Taková ústavní stížnost (při splnění i ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i tehdy, brojil-li by stěžovatel výhradně proti nákladovým výrokům (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2043/23
ze dne 29. 9. 2023 či
sp. zn. III. ÚS 941/19
ze dne 30. 5. 2019). Je nicméně obecně vhodné, aby stěžovatel z procesní opatrnosti na tuto skutečnost v textu (případné další) ústavní stížnosti upozornil.
10. Ústavní soud v současné chvíli stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2024
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka