Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Dany Pavlišové, Štěpána Chalupy, Pavla Pavliše a Tomáše Karala, všichni právně zastoupeni JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, sídlem Marešova 304/12, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2024 č. j. 1 VSOL 365/2024-A-21 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2024 č. j. KSBR 58 INS 9184/2024-A-14, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace GFF Asset s. r. o., sídlem Vídeňská 188/119d, Brno - Dolní Heršpice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo podle čl. 1, 3, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že návrhem došlým Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 27. 5. 2024 se stěžovatelé (v pozici věřitelů) domáhali zjištění úpadku vedlejší účastnice (dále jen "dlužnice"), vůči které uplatnili pohledávky v celkové výši 420 954 Kč s příslušenstvím z titulu práva na výplatu výnosů z dluhopisů. Dlužnice se k návrhu nevyjádřila a ze spisu nebylo patrno, že by měla jakýkoliv disponibilní či jiný majetek.
3. Napadeným usnesením pak krajský soud podle § 108 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení (dále jen "záloha") ve výši 50 000 Kč. Učinil tak s ohledem na předpokládané náklady insolvenčního řízení.
4. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení krajského soudu jako věcně správné podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. V odůvodnění vrchní soud s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 29 NSČR 39/2013 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2013) vysvětlil smysl a účel tzv. fakultativní zálohy, shledal naplnění zákonných podmínek pro uložení dané povinnosti a vypořádal námitky, které stěžovatelé uplatnili.
5. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že podle insolvenčního rejstříku stěžovatelé tuto zálohu složili dne 5. 9. 2024 a že krajský soud usnesením ze dne 13. 9. 2024 č. j. KSBR 58 INS 9184/2024-A-28 (mj.) zjistil úpadek dlužnice a ustanovil insolvenčního správce.
6. Stěžovatelé s poukazem na čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") a čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie tvrdí, že jako spotřebitelé mají být chráněni i v insolvenčním řízení, a proto by neměli být vystaveni povinnosti hradit zálohu. Argumentují tím, že jsou slabší stranou a že jsou majetkově znevýhodněni, když se musí domáhat úhrady svých pohledávek v insolvenčním řízení.
7. Dále stěžovatelé upozorňují, že zákonodárce činí rozdíl mezi spotřebiteli a zaměstnanci, neboť soud zaměstnancům povinnost zaplatit zálohu podle § 108 odst. 2 insolvenčního zákona nemůže uložit. Přitom obě skupiny jsou v postavení slabšího a pro rozdílné zacházení není žádné rozumné objektivní ospravedlnění. To podle judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (N 112/41 SbNU 379; 405/2006 Sb.)] zakládá porušení jejich práva na rovné zacházení zaručeného čl. 1 a 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy.
8. Porušení práva na rovné zacházení a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. legitimního očekávání vyvozují stěžovatelé z toho, že v mnoha skutkově totožných případech (konkrétně stěžovatelé uvedli čtyři případy) nebyla věřitelům v postavení spotřebitelů povinnost zaplatit zálohu uložena. V této souvislosti poukazují např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 6/96 (N 113/6 SbNU 313; 295/1996 Sb.), ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 470/97 (N 163/16 SbNU 203) nebo ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1663/16 (N 230/83 SbNU 583).
9. Stěžovatelé upozorňují i na to, že obecné soudy zvýhodnily dlužníka, který v důsledku svého protiprávního jednání nevystupoval v postavení navrhovatele, i když byl prokazatelně v úpadku. V důsledku jeho lehkovážného jednání, za které není nijak sankcionován, jsou nuceni převzít jeho roli, aby mohli hájit své oprávněné zájmy. Protože tak mají nést nadměrné a nepřiměřené břemeno ve srovnání s ostatními, dochází k porušení jejich vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jak má plynout z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 23. 9. 1982 č. 7151/75 a 7152/75.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatelé předně mají za to, že samotné oprávnění soudu uložit věřitelům, kteří jsou v pozici spotřebitelů povinnost zaplatit zálohu, zakládá porušení závazků České republiky plynoucích z čl. 169 SFEU a je neslučitelné čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie. Tento názor však Ústavní soud nesdílí. Prvně uvedené ustanovení stanovuje cíle v oblasti ochrany spotřebitele a nástroje, jakým má být tohoto cíle dosaženo, druhé pak zdůrazňuje význam této ochrany. Současně z nich plyne, že obsah práv spotřebitelů bude stanoven konkrétními právní předpisy vydanými příslušnými orgány Evropské unie, případně členskými státy (jež jsou oprávněny stanovit vyšší standardy dané ochrany).
Dále z nich lze vyvodit princip ochrany spotřebitele, jenž najde uplatnění při výkladu a použití "spotřebitelského" práva Evropské unie, jakož i národního práva (ve formě tzv. eurokonformního výkladu). Jde-li konkrétně o oblast procesní ochrany spotřebitelů, lze vycházet z toho, že přijímaná opatření budou mít za cíl zjednodušení, zrychlení a snižování finanční náročnosti řízení, neboť zejména tyto faktory ovlivňují spotřebitelovo rozhodnutí o tom, zda se bude svého práva domáhat či nikoliv.
12. Z čl. 169 SFEU ani čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie však nelze vyvodit, že by spotřebitelé měli být vyňati z povinnosti platit zálohu; stěžovatelé ostatně ani žádný konkrétní právní předpis Evropské unie, s nímž by byla současná právní úprava v rozporu, neuvádějí. Nelze ani konstatovat, že by u § 108 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona existovaly dvě či více rovnocenné interpretační varianty, a obecné soudy by upřednostnily tu, která koliduje s principem ochrany spotřebitele, neboť o oprávnění soudu uložit danou povinnost věřitelům v pozici spotřebitelů za použití obvyklých výkladových metod nevznikají žádné pochyby.
13. Ústavní soud neshledal ani, že by tato úprava diskriminovala spotřebitele vůči zaměstnancům. Insolvenční zákon stanovuje pravidlo, podle kterého jsou věřitelé povinni složit zálohu. Důvodem přijetí takové úpravy je, že dlužník může být nemajetný, a tak existuje značné riziko, že náklady insolvenčního řízení - byť v omezené míře (srov. § 38 odst. 2 insolvenčního zákona) - ponese stát a insolvenční správce. Zákonodárce z tohoto pravidla stanovil u tzv. obligatorní zálohy dvě výjimky, jednak pro zaměstnance nebo bývalého zaměstnance dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, jednak pro spotřebitele, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy, a dále výjimku u tzv. fakultativní zálohy, a to pro zaměstnance.
Při rozhodování o povinnosti spotřebitele zaplatit tzv. fakultativní zálohu je tak "ve hře" ekonomický zájem státu (i oprávněný zájem insolvenčního správce) na straně jedné a princip ochrany spotřebitele na straně druhé, přičemž stanovení, který z nich má v tom kterém případě prioritu, je na volné úvaze insolvenčního soudu, neboť insolvenční zákon žádná kritéria v daném ohledu nestanovuje.
14. Stěžovatelé vycházejí z toho, že když zákonodárce poskytuje výjimku zaměstnancům, je jeho povinností tuto poskytnout rovněž spotřebitelům, neboť i oni jsou ve slabším postavení. Podle Ústavního soudu jde sice o znak, který obě skupiny spojuje a který může ospravedlnit rozdílné zacházení oproti "běžným" insolvenčním věřitelům; to ale není předmětem posouzení v této věci. Současně však platí, že jde o dvě specifické skupiny osob, přičemž je v diskreci zákonodárce, zda a v jaké míře té které skupině určitou výhodu přizná. Lze se ztotožnit se stěžovateli, že případná diferenciace nesmí být výsledkem libovůle zákonodárce, tedy postrádat nějaký rozumný (objektivní) důvod. Na rozdíl od nich však takový důvod Ústavní soud spatřuje v tom, že zaměstnanci jsou osobami, které jsou insolvencí zasaženy nejcitelněji, neboť není-li zaměstnavatel s to uspokojit pracovněprávní nároky, přicházejí obvykle o hlavní (a často jediný) zdroj svých příjmů.
15. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelů, podle které došlo k porušení jejich vlastnického práva. Povinnost složit zálohu byla stěžovatelům uložena rozhodnutím soudu, vydaným na základě zákona a v souladu s ním, přičemž skutečnost, že to stěžovatele finančně zatěžuje, ještě neznamená, že jde o "nadměrné a nepřiměřené břemeno", představující podle judikatury ESLP porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Přiléhavá pak není úvaha stěžovatelů, že uložení dané povinnosti dochází k jejich znevýhodnění vůči dlužnici, neboť náklady insolvenčního řízení jdou na vrub majetku dlužníka, a je-li nemajetný, pak na vrub věřitelů anebo státu.
16. Nadto nelze přejít, že bylo-li stěžovatelům uloženo zaplatit, a to (ještě) společně a nerozdílně, částku 50 000 Kč, jde ve své podstatě o tzv. bagatelní věc [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Stěžovatelé přitom netvrdí a nedokládají, že by nebyli schopni zálohu složit, a dokonce tak již učinili, a tudíž nelze usuzovat na to, že by stanovení dané povinnosti bylo v souzené věci překážkou pro to, aby se mohly domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu, jak jim to zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Vyvozují-li stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces z toho, že v obdobných věcech obecné soudy povinnost zaplatit zálohu věřitelům v postavení spotřebitelů neuložily, sama tato skutečnost v posuzovaném případě dostatečný důvod pro kasační zásah Ústavního soudu nezakládá. Rozdílné rozhodování obecných soudů v obdobných věcech je sice jevem nežádoucím, současně však sjednocování judikatury obecných soudů není úlohou Ústavního soudu, tím spíše za stavu, kdy věc nemá ústavněprávní význam.
Tak je tomu i zde, neboť stěžovatelé napadají toliko procesní rozhodnutí, mající navíc bagatelní povahu, jehož ústavnost se z jiných hledisek stěžovatelům nepodařilo zpochybnit, a Ústavní soud nepovažuje volné uvážení obecných soudů za nějak nepřiměřené okolnostem daného případu. V něm totiž stěžovatelé vložili své finanční prostředky (podle všeho) do tzv. junk bonds, ač na vysokou rizikovost takových investic media opakovaně a dlouhodobě upozorňují, a v soudním řízení nebyl zjištěn žádný důvod, proč by stěžovatelé nemohli (dílem) nést náklady insolvenčního řízení (a proč by je naopak měl nést stát).
18. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu