Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky N. P., zastoupené Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2024 č. j. 14 Co 113/2024-440, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, nezletilé L. P. a nezletilého D. P., M. P. a N. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva, jakož i práva první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka, nezletilých vnoučat (dále jen " nezletilí") zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále požádala, aby Ústavní soud předmětnou věc projednal ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přednostně, tedy mimo pořadí, v němž návrh k Ústavnímu soudu došel.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2024 č. j. 0 P 153/2019-350 bylo rozhodnuto, že návrh třetí vedlejší účastnice - matky nezletilých (dále jen "matka") ze dne 21. 3. 2022 na svěření nezletilých dětí do její péče se v celém rozsahu zamítá (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že oba nezletilí se svěřují do péče stěžovatelky - babičky nezletilých (výrok II.). Babička nezletilých je oprávněna o nezletilé osobně pečovat a vykonávat přiměřeně práva a povinnosti rodičů, rozhodovat o běžných záležitostech nezletilých, v těchto záležitostech je zastupovat a spravovat jmění nezletilých. Je oprávněna dát souhlas k lékařským zákrokům, dát souhlas ohledně školy nezletilých (výrok III.). Matce nezletilých bylo stanoveno výživné pro nezletilou ve výši 1 000 Kč a pro nezletilého ve výši 1 000 Kč měsíčně, od 1. 11. 2023, splatné k rukám babičky (výrok IV.). Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném pro oba nezletilé, které je matka povinna uhradit (výrok V.). Čtvrtému vedlejšímu účastníkovi - otci nezletilých (dále jen "otec") bylo stanoveno výživné pro nezletilou ve výši 1500 Kč a pro nezletilého ve výši 1 500 Kč měsíčně, od 1. 11. 2023, splatné k rukám babičky (výrok VI.) a dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném, pro oba nezletilé, které je otec povinen uhradit (výrok VII.). Tím bylo změněno předchozí rozhodnutí okresního soudu ze dne 14. 4. 2020 č. j. 0 P 153/2019-106 (výrok VIII.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX.).
4. Proti rozsudku okresního soudu podala matka odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až III. změnil tak, že nezletilé děti svěřil do péče matky (výrok I.). Ve výrocích IV. až VII., jde-li o dobu od právní moci tohoto rozsudku, byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otec je povinen počínaje právní mocí rozsudku platit nezletilé výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně a nezletilému výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně k rukám matky (výrok II.). Tím byl změněn předchozí rozsudek okresního soudu (výrok III.). Nad nezletilými byl stanoven dohled (výrok IV.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že matka nezletilých požívala alkohol a jiné omamné a psychotropní látky, v důsledku čehož se o nezletilé řádně nestarala. Proto minimálně od března 2022 převzala jako babička nezletilých dětí se souhlasem jejich otce nezletilé do své péče. Stěžovatelka se o děti řádně starala, v její péči byly děti spokojené, vyrůstaly ve stabilním, klidném a láskyplném prostředí. Krajský soud napadeným rozhodnutím nezletilé opětovně svěřil do péče jejich matky, avšak náležitě neposoudil její poměry, její osobnost a její schopnost starat se řádně o nezletilé, a nehájil tak nejlepší zájem nezletilých. Stěžovatelka namítá, že matka není schopna se o nezletilé řádně starat, neboť poměry matky nejsou uspořádané a její tvrzení o urovnání její životní situace nemohou být bez dalšího považovány za relevantní. Soud však situaci matky pečlivě nezkoumal a spolehl se pouze na její tvrzení, přestože měl k dispozici mnoho zpráv opatrovníka nezletilých, který opakovaně poukazoval na aktuální nedostatky na straně matky či na jí uváděné zkreslené údaje. Stěžovatelka poukazuje na to, že matka se s dětmi odstěhovala do vzdáleného bydliště a brání dětem v kontaktu s osobami, které jsou jim blízké, včetně stěžovatelky (babičky nezletilých) a jejího bývalého manžela - dědečka nezletilých dětí. Stěžovatelka dále uvádí, že matka je bez zaměstnání, děti se aktuálně nacházejí v nevyhovujícím prostředí, kde jim není zajištěna řádná a potřebná péče. Krajský soud nezkoumal důkazy předkládané stěžovatelkou, neprověřoval řádně poměry matky, nezjišťoval, zda jsou poměry, možnosti a schopnosti matky takové, aby mohla o děti řádně pečovat. Nebylo přihlédnuto ani ke stanoviskům opatrovníka, který nesouhlasil s tím, aby byly děti svěřeny do péče matky. Krajský soud vytržení nezletilých ze stávajícího láskyplného a plně funkčního prostředí náležitě nevyhodnotil a ani neodůvodnil. Krajský soud měl mít na zřeteli primárně nejlepší zájem nezletilých, avšak tomuto požadavku v předmětné věci nedostál.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud a v návaznosti na to i odvolací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
10. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 , bod 29 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 , nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
11. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
12. V posuzované věci se krajský soud neztotožnil s tvrzeními stěžovatelky, že matka o nezletilé nemá zájem. Krajský soud připustil, že je možné, že matka dříve nadužívala alkohol a o nezletilé řádně nepečovala, avšak dospěl k závěru, že tyto skutečnosti je v současné době obtížné zpětně posoudit. S odkazem na konkrétní provedené důkazy měl krajský soud za prokázané, že v době rozhodování matka o nezletilé zájem měla, s nezletilými byla v intenzivním kontaktu a výživné pro oba nezletilé řádně platila.
13. Jak bylo výše uvedeno, obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i jejich přání. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že za předpokladu, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že i když je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte (srov. např. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607) či usnesení ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 2496/17 a další). Nehodlá-li však soud k jednoznačně formulovanému názoru dítěte přihlédnout, je třeba i v tomto směru závěry patřičně odůvodnit [srov. nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56)].
14. Krajský soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že pro svěření nezletilých do péče matky se vyslovily i samotné nezletilé děti, a to v průběhu soudního řízení dokonce vícekrát. Zdůraznil, že rozhodnutí v rozporu s tímto přáním by předpokládalo existenci velmi silných důvodů o tom, že takový krok zřetelně není v zájmu nezletilých, avšak takové důvody krajský soud v předmětné věci nezjistil. V nyní posuzované věci bylo v době rozhodování krajského soudu nezletilé jedenáct let a nezletilému devět let. Obě děti tedy již byly ve věku, kdy jsou schopny vyjádřit svůj názor, který by soudy a ostatní orgány měly vzít v úvahu.
15. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že současné poměry matky neodůvodňují závěr, že ve smyslu § 953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), nemůže o nezletilé osobně pečovat. Zdůraznil, že matka o nezletilé pečovat chce. Krajský soud připustil, že objektivní poměry matky nejsou optimální, z provedeného dokazování však vyplynulo, že matka je způsobilá se o nezletilé děti postarat. Zdravotní stav matky je uspokojivý. Krajský soud poukázal na to, že návykové látky matka již neužívá. Nadměrné užívání alkoholu, distribuce drog a zlodějství prokázány u matky nebyly a zůstaly tak v rovině tvrzení stěžovatelky.
16. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci krajský soud při svém rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Krajský soud hodnotil nejlepší zájem nezletilých dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých vzal v úvahu skutečnost, že jsou to především rodiče, jimž náleží péče o nezletilé děti. V souladu s výše uvedeným krajský soud napadeným rozhodnutím svěřil nezletilé do péče matky, jejíž péči upřednostnil před požadavkem babičky (stěžovatelky) na svěření nezletilých do její péče. Současně krajský soud stanovil nad nezletilými dohled, neboť považoval za vhodné sledovat, jak nezletilí přijmou přestěhování k matce a nástup do nové školy. Ústavní soud považuje závěry krajského soudu za logické a řádně odůvodněné, přičemž rozhodnutí krajského soudu nevybočuje z mezí ústavnosti. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
17. Ústavní soud dále poukazuje na to, že z hlediska možného porušení práv stěžovatelky je rovněž významné, že stěžovatelka je babičkou nezletilých dětí. V usnesení ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 3292/23 Ústavní soud vyslovil, že v případě, kdy je dítě svěřeno do péče prarodičů, je sice právo pečovat o dítě také ústavně chráněno ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, avšak vztah mezi prarodičem a dítětem je odlišný od vztahu mezi rodičem a dítětem a proto "rodičovská práva prarodičů" nemusí být vždy chráněna tak intenzivně, což se v posouzení Ústavním soudem taktéž projeví (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 2014 ve věci Kruškić proti Chorvatsku, stížnost č. 10140/13, či nález ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 395/22 ).
18. Především je nutné vycházet z toho, že jsou to právě rodiče, komu náleží rodičovská odpovědnost (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. II. ÚS 3155/22 ). Péče prarodičů o vnoučata je pouze dočasná a může trvat jen tak dlouho, dokud rodiče nemohou, nechtějí nebo nedokáží mít dítě v osobní péči. Ústavní soud proto neshledal zásah do základních práv stěžovatelky a ponechává na rozhodování obecných soudů, aby podle poměrů v rodině (materiálních i sociálních) stanovil formu péče o nezletilé v konkrétním posuzovaném případě, a to i s přihlédnutím k případné změně okolností, přičemž hlavním vodítkem soudů by měl být nejlepší zájem dítěte.
19. Vzhledem k výše popsaným poměrům v rodině stanovil krajský soud, jak bylo výše uvedeno, nad nezletilými dohled. Ústavní soud si proto před svým rozhodnutím opakovaně (dne 4. 11. 2024 a 18. 11. 2024) vyžádal od města M. aktuální informace o současné situaci v rodině. Ústavní soud zjistil, že matka se s nezletilými po té, co byly nezletilé děti svěřeny do její péče, přestěhovala do okresu U. Sociální šetření proto provedl orgán sociálně právní ochrany dětí v U., který v současné době vykonává fyzicky nad rodinou dohled. Z posledních aktuálních záznamů ze sociálního šetření (ze dne 7. 11. 2024 a ze dne 20. 11. 2024) Ústavní soud zjistil, že obě děti k babičce zpět nechtějí, odmítají jakýkoli kontakt či komunikaci s ní, přičemž jako důvod uvádějí zejména strach z bití, trestů a způsobu výchovy a komunikace babičky s nimi. Při posledním jednání děti uvedly, že nechtějí žádnou změnu ve svých poměrech. Podle zprávy Základní školy a Mateřské školy T. nezletilý chlapec dochází do školy pravidelně, ve vyučování se snaží. Ze zpráv vyplývá, že matka projevila snahu o nápravu i o spolupráci, postupně byly nastaveny možné kroky, s co největším zaměřením zejména na děti a stabilizaci jejich poměrů. Záznamy ze sociálního šetření a další dokumentaci, které Ústavní soud od orgánu sociálně právní ochrany dětí obdržel, zaslal všem účastníkům řízení k seznámení se s nimi.
20. Z vyjádření obou dětí vyplývá, že chtějí zachovat stávající stav a že k babičce zpátky nechtějí. Matka se snaží o nezletilé řádně pečovat. Okresní soud v současné době provádí nad nezletilými za součinnosti školy, orgánu sociálně právní ochrany dětí a dalších institucí dohled. Cílem tohoto opatření je zajištění nejlepšího zájmu dětí, tedy odstranění stávajících problémů v rodině, které je třeba řešit. Okresní soud tak bude sledovat, zda je výchovné opatření, o kterém rozhodl krajský soud, dodržováno a bude hodnotit jeho účinnost zpravidla v součinnosti s orgánem sociálně právní ochrany dětí, popřípadě s dalšími subjekty (§ 925 odst. 2 občanského zákoníku). Zjistil-li by snad soud, že nařízené opatření se minulo účinkem, je třeba, aby co nejdříve poté rozhodl buď o jiném opatření, anebo aby problémovou situaci řešil jiným způsobem, popř. využil možnost jiné péče o nezletilé děti.
21. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil a nezletilé děti svěřil do péče matky. Stěžovatelka se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých dětí. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
22. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých dětí. V závěru ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých dětí (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 1. Návrhu stěžovatelky na postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu vyhověl Ústavní soud fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení a po obdržení potřebných informací a podkladů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu