Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. července 2025 č. j. 13 To 185/2025-2852 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. března 2025 č. j. 16 T 4/2021-2742, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě, V. D., R. D., M. P. a obchodní společnosti D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi příslušným státním zástupcem a obviněnými vedlejšími účastníky V. D., R. D., M. P. a obchodní společností D. (dále též "vedlejší účastníci"). Obvinění V. D., R. D. a M. P. byli uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, obviněná obchodní společnost D. byla uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, za což jim byly uloženy tresty podrobně specifikované v předmětném rozsudku. Současně byli stěžovatel a obchodní společnost S., coby poškození, podle 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
3. Výrok o náhradě škody odůvodnil okresní soud tím, že v řízení bylo prokázáno, že proti obviněné právnické osobě D., je vedeno insolvenční řízení, v jehož rámci jsou jako věřitelé přihlášeni jak stěžovatel, tak obchodní společnost S., kdy dokonce již došlo k částečnému uspokojení nároku obou poškozených. Z uvedeného důvodu okresní soud odkázal oba poškozené s jejich nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení poukazuje na § 228 odst. 1 trestního řádu s tím, že podle jeho mínění zákonnou překážkou, která by mohla bránit přiznání nároku na náhradu škody, není skutečnost, že stejný nárok uplatnil již v občanskoprávním řízení. Z dikce § 228 a § 229 trestního řádu dovozuje, že v adhezním řízení poškozenému soud uplatněný nárok přizná, resp. uloží obžalovanému, aby poškozenému nárok uhradil, má-li pro takový výrok podklad. Tvrdí, že adhezní řízení má vůči trestnímu řízení podpůrnou úlohu, jehož podstatou je rozhodnout o nárocích poškozeného majících souvislost s projednávanou trestnou činností, připojil-li se poškozený řádně a včas se svým nárokem k trestnímu řízení, a je-li pro přiznání nároku v rámci řízení trestního dostatečný podklad. Znovu zdůrazňuje, že v nyní posuzovaném případě nebylo třeba provádět rozsáhlé ani časově náročné dokazování k jeho uplatněnému nároku, které by jakkoliv vybočovalo z potřeb trestního řízení. Pro rozhodnutí o nároku byl dostatečný podklad vyplývající už z provedeného dokazování popsaného v rozsudku. Se svým nárokem se včas a řádně připojil k trestnímu řízení, soud měl nárok za dostatečně prokázaný, proto bylo podle něj na místě uplatněný nárok přiznat podle § 228 odst. 1 trestního řádu. Nesouhlasí rovněž se závěrem krajského soudu, že adhezní nárok uplatnil pouze proti obviněné obchodní společnosti D. Tento závěr považuje za formalistický. Tvrdí, že opakovaně uváděl, že škoda mu byla způsobena obviněnými (tj. více subjekty), nikoli pouze jedním z nich. Dodává, že zmiňovala-li některá podání explicitně právnickou osobu, je třeba je vykládat v kontextu celého trestního řízení.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud ve své recentní judikatuře zdůrazňuje, že trestní řízení z pohledu poškozených nelze chápat pouze jako doplňkový prostředek, bez něhož by se ochrana jejich práv a oprávněných nároků snadno obešla, neboť jej může "nahradit" řízení občanskoprávní [viz nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16
(č. 345/2017 Sb.,
N 139/86 SbNU 369), nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 či nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení a nemuseli podstupovat další řízení před civilními soudy (srov. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22 ), jestliže vznik škody a její výše, její původce, jeho jednání (následek a příčinný vztah) a v neposlední řadě i zavinění, jsou základními otázkami v rámci dokazování (trestní) odpovědnosti pachatele (škůdce).
Moderní demokratický a právní stát má totiž ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem na zjištění a objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen práva poškozených porušená trestným činem chránit a v maximální možné míře a co nejrychleji a nejefektivněji jim dopomoci k náhradě škody [srov. nález ze dne 19.
2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14
(N 38/76 SbNU 515) nebo nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23 ].
9. V posuzované věci však rozhodující soudy řádně zdůvodnily, že aktuálně probíhá dosud neukončené insolvenční řízení, v němž se jedná i o pohledávce uplatněné stěžovatelem jako věřitelem vůči úpadci, jímž je trestně stíhaná právnická osoba, přičemž část uplatněné pohledávky byla prokazatelně již vypořádána v rámci částečného rozvrhu. V takové situaci nelze nic namítat proti závěru příslušných soudů, že stěžovateli, coby poškozenému, nelze s přihlédnutím k ustanovení § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) přiznat v trestním řízení nárok na náhradu škody, ale je namístě ho odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, v tomto případě na probíhající a dosud neukončené insolvenční řízení (viz body 16.
- 19. usnesení krajského soudu). Ač stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho nárok směřoval vůči všem obviněným, krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých skutečností dovodil, že stěžovatel se domáhal, aby byla povinnost k náhradě škody uložena toliko obviněné obchodní společnosti D. (viz body 11. - 15. usnesení krajského soudu).
10. Důvody, na jejichž základě byl stěžovatel odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jsou podle Ústavního soudu relevantní a mají oporu v provedeném dokazování.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu