Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Zbudila, bez právního zástupce, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 64 Co 420/2017-608, 64 Co 2/2018, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 20 Cdo 3279/2018-720, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Řízení se přerušuje.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výrokové části II. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Tímto výrokem krajský soud rozhodl, že "Usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2017, č. j. 13 EXE 13297/2010-570 se v napadené části, to je ve výroku pod bodem II., potvrzuje v tom správném znění, že se návrh povinného na zastavení exekuce z důvodu nesplnění podmínek řízení pro nedostatek plné moci zástupce k zastoupení oprávněného, z důvodu zániku pohledávky a z důvodu promlčení nároku oprávněného, zamítá". Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
2. Stěžovatel Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2019 doručil podání označené jako "ústavní stížnost". Ústavní soud dne 7. 1. 2019 vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu, kdy byl stěžovatel upozorněn, že podle ustanovení § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů musí být jako účastník řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (včetně sepsání samotné ústavní stížnosti). Stěžovatel následně požádal Českou advokátní komoru (dále jen "ČAK") o určení advokáta při řízení před Ústavním soudem. ČAK dne 28. 1. 2019 rozhodla, že žadateli nebude advokát k poskytnutí právní služby Českou advokátní komorou určen. Proti rozhodnutí ČAK podal stěžovatel správní žalobu, což také doložil, na jejíž projednání a rozhodnutí o ní se však teprve čeká.
3. Za daných okolností nejsou splněny podmínky řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušuje podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") neboť před správními soudy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu, resp. pro splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Bez právního zastoupení totiž se stěžovatelem Ústavní soud jednat nemůže a současně za dané procesní situace není postaveno najisto, zda stěžovatel má právo či nikoliv na určení advokáta ČAK, jelikož o této otázce teprve bude rozhodnuto.
4. V řízení bude Ústavní soud pokračovat po rozhodnutí správního soudu o podané žalobě. Ústavní soud může v řízení pokračovat i bez návrhu (ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 111 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele je především nutno v prvé řadě odkázat na ustanovení § 212a odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), podle něhož lze usnesení, jímž nebylo rozhodováno ve věci samé, přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku přezkoumávaného usnesení. S ohledem na tento rámec odvolacího přezkumu nutno zdůraznit, že krajský soud se mohl zabývat jen určitými argumentačními okruhy vymezenými stěžovatelem: tedy zda je oprávněná v rámci exekučního řízení proti stěžovateli aktivně legitimována, zda nebylo nutno udělit jejímu právnímu zástupci novou plnou moc s ohledem na změnu právní identity oprávněné, dále se krajský soud mohl zabývat jen otázkou, zda-li nedošlo k promlčení pohledávky oprávněné, a to právě v návaznosti na stěžovatelem tvrzenou změnu na straně oprávněné. Konečně se pak krajský soud mohl zabývat ještě tím, zda nedošlo k zániku pohledávky vůči stěžovateli jejím splněním.
10. V návaznosti na tuto argumentaci krajský soud zejména zdůraznil, že ke změně subjektu na straně oprávněné (ať už z hlediska její transformace na jinou právnickou osobu nebo z hlediska toho, že pohledávka za stěžovatelem měla být údajně prodána jiné právnické osobě) nedošlo, neboť podle krajského soudu bylo stěžovateli obecnými soudy již několikrát vysvětleno, že oprávněná toliko změnila své označení, s nímž vystupuje v rámci svých ekonomických aktivit, když na druhou stranu například její identifikační číslo je stále stejné. Rovněž stěžovatel neprokázal - což krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně vysvětluje - že by oprávněná pohledávku za stěžovatelem prodala.
11. Nedošlo-li tedy ke změně na straně oprávněné, nebylo rovněž nutno udělovat jejímu právnímu zástupci novou plnou moc a nemohlo dojít ani k promlčení nároku uplatňovaného oprávněnou, neboť právě s ohledem na absenci změny subjektu na straně oprávněné nemohlo dojít ani k eventuálnímu promlčení vymáhané pohledávky, což ostatně krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dokládá odkazem na konkrétní časové okamžiky v exekučním řízení stěžovatele. Krajský soud konečně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně popsal (když této otázce se věnoval ve svém usnesení i Nejvyšší soud), proč se stěžovatel s ohledem na existenci příslušenství k jistině - myšleno v širším slova smyslu - nemůže dovolávat skutečnosti, že již celou pohledávku oprávněné uhradil.
12. Na základě právě uvedeného proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel bez hlubší ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy již řádně, logicky a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, když stěžovatel ve skutečnosti proti jejich závěrům v ústavní stížnosti žádnou relevantní argumentaci (a to ani na úrovni podústavního práva) nenabízí. Pokud se pak nadto krajský soud s ohledem na hranice přezkumu definované ve shora citovaném procesním předpisu nemohl zabývat jinými (obecně staršími) námitkami stěžovatele, pak ani na tomto východisku Ústavní soud neshledává nic protiústavního, když uvedené procesní omezení přezkumu odvolacím soudem stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji ani nezmiňuje, natož aby je jakkoliv účinně zpochybňoval.
13. Přípustnost stěžovatelova dovolání pak nemohla založit ani jakákoliv otázka týkající se údajně chybějící aktivní legitimace ze strany oprávněné, když v řízení před okresním a krajským soudem se tyto soudy pokoušely stěžovateli vysvětlit, že oprávněná ve skutečnosti aktivní legitimací v rámci daného řízení nikdy neztratila, pročež opak se stěžovateli nepodařilo prokázat.
14. Ústavnímu proto ze všech shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu