Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem, sídlem Milady Horákové 176/68, Praha 7 - Bubeneč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2025 č. j. 91 Co 67/2025-4614, a s ní spojeném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, M. H., T. H., J. H. a D. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 31, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále v čl. 3 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 8. 2024 č. j. 0 P 229/2018-4364 rozhodl o změně úpravy poměrů prvního vedlejšího účastníka, druhého vedlejšího účastníka a třetího vedlejšího účastníka, nyní již zletilých synů, tak, že výživné stěžovatele jako otce (dále též jen "otec") pro syny naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 9. 2009 č. j. 11 Nc 147/2008-373 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 26 Co 86/2010-417 částkami 6 000 Kč měsíčně na výživu prvního vedlejšího účastníka a 6 000 Kč měsíčně na výživu druhého vedlejšího účastníka počínaje dnem 1. 9. 2018 zvýšil na částku 8 000 Kč měsíčně na výživu prvního vedlejšího účastníka a 8 000 Kč měsíčně na výživu druhého vedlejšího účastníka, a počínaje dnem 1. 9. 2022 na částku 10 000 Kč měsíčně na výživu prvního vedlejšího účastníka a 10 000 Kč měsíčně na výživu druhého vedlejšího účastníka (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o splatnosti výživného a výrokem III. rozhodl o nedoplatku na výživném. Návrh otce na snížení výživného pro oba syny byl zamítnut (výrok IV.). Čtvrté vedlejší účastnici - matce (dále též jen "matka") obvodní soud uložil povinnost platit na třetího vedlejšího účastníka - zletilého syna výživné pro dobu od 1. 5. 2018 do 31. 5. 2023 měsíčně ve výši 4 000 Kč (výroky V. a VI.) a výrokem VII. rozhodl o nedoplatku na výživném pro třetího vedlejšího účastníka. Dále bylo rozhodnuto, že styk otce s prvním vedlejším účastníkem a s druhým vedlejším účastníkem se neupravuje (výrok VIII.). Návrh otce na výkon rozhodnutí pro neuskutečněné styky s prvním vedlejším účastníkem a s druhým vedlejším účastníkem ve dnech 11. 5. 2018 a 25. 5. 2018 a návrh otce na výkon rozhodnutí pro neplnění povinnosti matkou informovat ho o poměrech dětí byl zamítnut (výrok IX.). Výroky X. a XI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Takto obvodní soud rozhodl o návrhu otce na snížení výživného na tehdy nezletilého prvního vedlejšího účastníka a na nezletilého druhého vedlejšího účastníka, o návrhu matky na zvýšení výživného na oba nezletilé, o návrhu otce a následně třetího vedlejšího účastníka na stanovení výživného matce pro jeho osobu a o návrhu matky na změnu úpravy styku otce s tehdy nezletilým prvním vedlejším účastníkem a s nezletilým druhým vedlejším účastníkem ve smyslu jeho nestanovení a o návrzích otce na výkon rozhodnutí.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali otec (do všech výroků s výjimkou výroku XI. o nákladech řízení) a třetí vedlejší účastník (do výroků IV. až IX.) odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I. změnil jen tak, že výživné otce pro prvního vedlejšího účastníka a druhého vedlejšího účastníka zvýšil z částky 8 000 Kč na částku 10 000 Kč měsíčně až počínaje dnem 1. 6. 2023, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Ve výroku II. rozsudek obvodního soudu změnil jen u splatnosti výživného, jinak jej potvrdil (výrok II.).
Ve výroku III. rozsudek obvodního soudu změnil u nedoplatku otce na zvýšeném výživném (výrok III.). Ve výroku V. byl rozsudek obvodního soudu změněn jen tak, že výživné stanovené matce pro třetího vedlejšího účastníka činí 8 000 Kč měsíčně, jinak byl rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrzen (výrok IV.). Dále byl rozsudek obvodního soudu ve výroku VII. změněn ohledně nedoplatku matky na výživném pro třetího vedlejšího účastníka (výrok V.). Rozsudek obvodního soudu byl ve výrocích IV., VI., IX.
a X. potvrzen (výrok VI.). Ve výroku VIII. byl rozsudek obvodního soudu zrušen a řízení bylo zastaveno (výrok VII.). Odvolání třetího vedlejšího účastníka proti výrokům IV., VIII. a IX. rozsudku obvodního soudu bylo odmítnuto (výrok VIII.) a výrokem IX. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí založilo nerovný přístup k hodnocení majetkových poměrů otce a matky. U stěžovatele byly dovozeny fiktivní příjmy (bez ohledu na jeho věk, vzdělání a obecnou uplatnitelnost na pracovním trhu s ohledem i na jeho zdravotní stav), zatímco u matky byla přijata její tvrzení, aniž by byly zkoumány její výdělkové možnosti s ohledem na dosažené vzdělání, a tedy možnost jejího uplatnění na pracovním trhu. Stejně tak soud detailně nezkoumal potřeby oprávněných, když tito v zásadě neprokázali jakékoli nadstandardní potřeby. Napadené rozhodnutí dále nehodnotilo postoj oprávněných ke svému otci jako povinnému. Za situace, kdy je po otci požadováno hrazení výživného, by mu měla být jeho syny prokazována alespoň elementární rodičovská úcta.
6. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí nevzalo v úvahu jeho právo, jakož i právo jeho dětí na udržování rodinných a sourozeneckých vazeb, když postup soudu, respektive jeho nečinnost, vedly k přetržení vazeb mezi sourozenci. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy po celou dobu řízení, navzdory prokázanému zájmu otce a jeho opakovaným návrhům, nepřijaly žádné opatření, které by styk stěžovatele a jeho dětí reálně umožnilo, a to i přesto, že soudem zadaný znalecký posudek jednoznačně potvrdil, že neexistuje objektivní důvod odmítání otce a že dochází k syndromu zavrženého rodiče. Městský soud uložil matce povinnost poskytovat otci informace o dětech, tato povinnost však nebyla nikdy plněna, protože soudy nepřijaly žádná opatření k vymáhání uložené povinnosti. Obecné soudy tak legitimizovaly jednání matky, která děti systematicky a bez jakýchkoli následků otci odcizila. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy neposkytly ochranu právu stěžovatele a jeho tehdy nezletilých dětí na soukromý a rodinný život, když matka neplnila své povinnosti a mařila styk otce se svými dětmi. Současně si stěžovatel je vědom toho, že v mezidobí děti nabyly zletilosti a náprava v opatrovnickém řízení tedy již není možná, proto požaduje alespoň konstatování porušení práv.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že ve věcech rodinného práva zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a posuzují tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení ze dne 26.
2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18 či ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
10. Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 ).
11. V předmětné věci vyšel městský soud ze skutkových zjištění obvodního soudu a dále doplnil dokazování listinnými důkazy (daňovými přiznáními, mzdovými listy matky), provedl rovněž výslech otce i matky a vyšel i z dalších konkrétních zjištění od obou rodičů o poměrech účastníků řízení.
12. Městský soud zkoumal celkové, ale i majetkové poměry obou rodičů, stejně jako poměry obou nezletilých synů. Dospěl k závěru, že od posledního rozhodování o výživném otce pro prvního vedlejšího účastníka a druhého vedlejšího účastníka došlo v poměrech obou rodičů ke změnám. K podstatné změně poměrů došlo i u tehdy nezletilých synů, kteří v průběhu odvolacího řízení nabyli zletilosti. Městský soud vyšel ze zjištění, že nyní mají oba rodiče vyživovací povinnost pouze k prvnímu vedlejšímu účastníkovi a ke druhému vedlejšímu účastníkovi.
Jde-li o návrh matky na zvýšení výživného pro oba syny, městský soud stejně jako obvodní soud shledal opodstatněným zvýšení výživného pro každého ze synů. Oproti obvodnímu soudu však považoval městský soud za opodstatněné další navýšení výživného otci na částku 10 000 Kč měsíčně pro každého ze synů až od 1. 6. 2023, kdy otci (i matce) odpadla vyživovací povinnost ke třetímu vedlejšímu účastníkovi. Městský soud mimo jiné přiléhavě zdůraznil, že vykazuje-li firma otce dlouhodobě ztrátu a otec si po řadu let stanovuje mzdu v částce nižší, než je oficiální minimální mzda v České republice (v roce 2024 činila minimální mzda zaměstnance částku 18 900 Kč hrubého měsíčně, tj. 16 442 Kč čistého měsíčně, v roce 2025 činila minimální mzda zaměstnance částku 20 800 Kč hrubého měsíčně, tj. 17 837 Kč čistého měsíčně), měl otec již dříve změnit způsob své obživy, nechat se zaměstnat u jiného zaměstnavatele, využít rekvalifikaci apod., aby mohl řádně plnit svoji vyživovací povinnost.
13. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud podrobně zjišťoval majetkové poměry obou rodičů, jakož i odůvodněné potřeby prvního vedlejšího účastníka a druhého vedlejšího účastníka. V souladu s pravidlem, že rozhodování o výživném musí vždy odpovídat stavu, který existoval v době vydání rozhodnutí, doplnil dokazování provedením dalších důkazů, včetně výslechu obou rodičů. Při posuzování majetkové situace otce přihlédl k celkové sumě jeho majetku a k jeho celkové životní úrovni. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů otce také zkoumal, zda se otec jako povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu.
Při stanovení výše výživného pro oba syny proto vzal městský soud v úvahu rovněž potenciální příjem stěžovatele a jeho nemovitý majetek. Na základě těchto východisek posoudil městský soud schopnosti, možnosti a majetkové poměry otce ve smyslu § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ústavní soud vyhodnotil, že postup městského soudu je ústavně souladný, mezi skutkovými zjištěními a právními závěry není dán extrémní rozpor.
Odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavku na podrobné a přesvědčivé odůvodnění, včetně uvedení relevantních argumentů.
14. Jde-li o návrh matky na změnu úpravy styku otce s tehdy nezletilými prvním vedlejším účastníkem a druhým vedlejším účastníkem, městský soud konstatoval, že obě děti v průběhu odvolacího řízení dosáhli věku osmnácti let. Dosažením zletilosti obou synů tak odpadl důvod pro vedení řízení v uvedeném rozsahu a z tohoto důvodu městský soud napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku VIII. zrušil a řízení zastavil.
15. Městský soud se v napadeném rozhodnutí zabýval rovněž návrhy otce na výkon rozhodnutí za neuskutečněné styky s tehdy nezletilými prvním vedlejším účastníkem a druhým vedlejším účastníkem a konstatoval, že došlo ke změně postojů obou chlapců, kteří se s otcem stýkat nechtěli, nicméně podle soudem vypracovaného znaleckého posudku ze dne 13. 5. 2022 nelze jednoznačné zavinění uvedeného stavu na straně matky dovodit, byť znalci současně nemohou dlouhodobé ovlivňování dětí matkou a jejími rodiči vyloučit.
Městský soud se zabýval rovněž návrhem otce na výkon rozhodnutí pro neplnění informační povinnosti matkou. Měl však za prokázané, že matka informace týkající se synů otci podávala, byť ne zcela v takové šíři a přesnosti, jak by mělo vyplývat z pozdějšího rozhodnutí soudu, kterým jí byla uvedená povinnost uložena. Městský soud se proto ztotožnil s obvodním soudem, že případná nepřesnost či neúplnost těchto sdělení nedosahuje takové intenzity, aby byla důvodem k nařízení výkonu rozhodnutí a ukládání pokut.
Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech městského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Navíc o ústavní stížnosti rozhodl krátce po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu