Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., právně zastoupeného Mgr. Markétou Hlavicovou, advokátkou se sídlem Dómská 145/13, Litoměřice, proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2022, č. j. 35 Co 157/2022-456, doplňujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 35 Co 157/2022-468, a výrokům I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. prosince 2021, č. j. 63 Nc 2644/2019-359, 42 P a Nc 485/2019, 42 P a Nc 203/2021, 42 P a Nc 364/2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelem napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o úpravě poměrů tří nezletilých dětí stěžovatele a o určení výživného pro ně. Obvodní soud pro Prahu 9 svěřil dvě nezletilé dcery stěžovatele do péče jejich matky, stanovil styk nezletilých dcer se stěžovatelem v rozsahu každou sudou sobotu od 9:00 hod. do 19:00 hod a určil výživné pro každou nezletilou hrazené stěžovatelem v částce 11 500 Kč měsíčně (výroky I. a III.). Nezletilého syna svěřil obvodní soud do péče stěžovatele, stanovil styk nezletilého syna s matkou v rozsahu každou lichou sobotu od 9:00 hod. do 19:00 hod a určil výživné pro nezletilého hrazené matkou v částce 3 500 Kč měsíčně (výroky II. a IV.). Dále obvodní soud zamítl návrh matky stěžovatele, babičky nezletilých, na určení styku s nezletilými vnučkami (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII.).
3. Stěžovatel má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva jeho nezletilých dětí podle čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Ve svém návrhu vznáší dvě procesní námitky. V první řadě stěžovatel namítá, že obvodní soud rozhodoval ve věci v jeho nepřítomnosti.
Stěžovatel se nemohl nařízených jednání účastnit z důvodu nemoci, což obvodnímu soudu sdělil a doložil. Obvodní soud přesto jednání neodročil, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož mu neumožnil vyjádřit se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům. Dále stěžovatel namítá, že městský soud nezákonným způsobem vydal doplňující rozsudek ze dne 30. 8. 2022, č. j. 35 Co 157/2022-468. Stěžovatel uvádí, že podle ustanovení § 166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, může být takový doplňující rozsudek vydán na základě včasného návrhu účastníka řízení, nebo i bez návrhu, avšak do nabytí právní moci původního rozsudku.
Městský soud v dané věci vydal doplňující rozsudek bez návrhu, tj. z moci úřední, ovšem až po nabytí právní moci původního rozsudku. Podle stěžovatele tak postupoval nezákonně. Poslední, třetí okruh námitek stěžovatele se vztahuje k rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel má za to, že výroky, kterými obvodní soud rozhodl o rozsahu péče stěžovatele o nezletilé dcery a určil výživné k nim, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv i ústavně zaručených práv nezletilých dětí. Stěžovatel má za to, že rozsah styku s nezletilými dcerami je nedostačující a soud k němu dospěl na základě chybně vyhodnocených důkazů.
V otázce stanovení výše výživného pak podle názoru stěžovatele vycházel obvodní soud z neodůvodněných předpokladů o majetkové situaci stěžovatele.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupeným a oprávněným stěžovatelem a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti.
5. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady pro přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Stěžovatel ve svém návrhu mj. vytýká obvodnímu soudu, že ve věci rozhodoval v jeho nepřítomnosti, která však byla objektivně zdůvodněna jeho zdravotním stavem. Jinými slovy stěžovatel namítá, že mu byla obvodním soudem odňata možnost jednat před soudem. Zákonem předpokládaným postupem pro primární uplatnění takové námitky je však podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 a následujících občanského soudního řádu.
Ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu přímo uvádí, že účastník může podat žalobu pro zmatečnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jestliže mu byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatel tak nesplnil zákonný předpoklad pro podání ústavní stížnosti, a to vyčerpání všech opravných prostředků, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje (srov. § 72 odst. 3 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní stížnost je nepřípustná i v části, ve které směřuje proti doplňujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 35 Co 157/2022-468. Stěžovatel namítá, že městský soud postupoval nezákonně, když vydal doplňující rozsudek ve věci po právní moci původního rozsudku, aniž by takový postup navrhl účastník řízení v zákonné lhůtě. Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že skutečně nebyly splněny podmínky předpokládané ustanovením § 166 odst. 1 občanského soudního řádu. Ústavní soud však nespatřuje jinou možnost, jak mohl městský soud postupovat, aby doplnil chybějící výroky v původním rozsudku, když ani jeden z účastníků řízení takové doplnění nenavrhl.
Z odůvodnění původního rozsudku je přitom zřejmé, že se městský soud ztotožňuje s právními závěry obvodního soudu v otázce určení styku stěžovatele s nezletilými dcerami. Namítá-li stěžovatel, že měl městský soud nařídit ve věci jednání, je na místě bránit se proti rozhodnutí žalobou pro zmatečnost, jak je již blíže popsáno výše v bodě 6 tohoto usnesení.
8. Ve zbývající části, ve které stěžovatel uplatňuje věcné námitky proti rozhodnutím obecných soudů, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně stanovení rozsahu péče o nezletilé dcery a určení výše výživného k nim. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů.
Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů. Řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení a nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného.
Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že neobsahují žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Z napadených rozhodnutí vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. V otázce stanovení rozsahu styku nezletilých dcer se stěžovatelem soudy vycházely především z názoru nezletilých (který je vzhledem k jejich věku zásadním vodítkem) a ze znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie a psychiatrie. Výši výživného pak obecné soudy stanovily podle skutečných majetkových poměrů stěžovatele a jeho životní úrovně. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v daném případě nejedná.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu