Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. Tomáše S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného otcem Pavlem S. a matkou Janou S. (jedná se o pseudonymy), právně zastoupeného JUDr. Petrem Šaštinským, advokátem, se sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 - Hradčany, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě, č. j. 5 KZN 1022/2021-19 ze dne 31. 8. 2021, usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě č. j. ZN 741/2021-22 ze dne 28. 6. 2021 a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Obvodní oddělení Jihlava č. j. KRPJ-25198-56/TČ-2021-160711 ze dne 14. 5. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené vyrozumění o výkonu dohledu v trestní věci a předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, když má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
2. Usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto ve smyslu § 159a odst. 1 trestního řádu, že se odkládá trestní věc podezření se spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit podezřelá tím, že dne 14. 3. 2021 okolo 12:45 hodin porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení tím, že nedostatečně zajistila svého psa, který utekl z objektu společnosti Natural a v místě před garáží na ul. X v J. vběhl do garáže matky stěžovatele, kterého zranil, s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Dne 24. 5. 2021 podal zmocněnec stěžovatele proti tomuto usnesení stížnost, kterou dne 8. 6. 2021 písemně odůvodnil. Dne 29. 6. 2021 bylo zmocněnci stěžovatele doručeno usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, kterým byla stížnost stěžovatele zamítnuta pro nedůvodnost. Dne 14. 7. 2021 podal zmocněnec stěžovatele proti usnesení státního zástupce podnět k výkonu dohledu nad jeho postupem podle § 12c a 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Dne 1. 9. 2021 mu bylo doručeno vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě, kterým byl podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný odložen.
3. V naposledy jmenovaném vyrozumění konstatovalo státní zastupitelství, že je zcela nepochybné, že podezřelá věděla, že se v jí náležejícím objektu pohybují psi za účelem jeho ostrahy, hranice pozemku zajistila plotem o výšce od 1,5 do 2 metrů, navíc nad nimi s vedením dvou ostnatých drátů a v části oplocení s umístěním elektrických ohradníků. Podezřelá v podaném vysvětlení uvedla, že se od roku 2013, tj. od doby, co mají firmu, nic takového nestalo. V dubnu roku 2020 požádali Magistrát města J.
o odkoupení části pozemku, a to v místech, kde objekt sousedí s garážemi, aby zde mohli postavit šestimetrovou zeď, která bude oddělovat jejich pozemek od garáží. K tomuto doložila jako důkaz i technickou zprávu ze dne 4. 10. 2020. V daném případě bylo v rámci prověřování provedeno ohledání místa činu, pořízena fotodokumentace, z níž se podává, že do areálu vedou dva vjezdy, které jsou zajištěny posuvnou kovovou bránou s elektrickými ohradníky, celý objekt je oplocen, místy plechovým plotem, místy plotem svařovaným o výšce 1,5 až 2 metry, kdy nad plotem jsou nataženy dva ostnaté dráty, spodní části plotu jsou zajištěny zapuštěnými podhrabovými deskami.
V místech, kde pozemek sousedí s řadovými garážemi, je zatravněný svah stoupající nahoru, místo je zajištěno plechovým plotem o výšce 1,5 metru, nad ním je ostnatý drát ve výšce 1,6 metru, za tímto plotem je ulička široká 150 cm. Jak vyplynulo z podaného vysvětlení, rotvajler plot přeskočil, přičemž přetrhl ostnatý drát, na němž byly zbytky srsti, a pes se poranil na zádech. Z vysvětlení podaných jak majitelkou předmětného psa, tak i M. H. a E. V. (bezdomovci, kteří trvale bydlí v jedné z garáží) vyplynulo, že k žádnému podobnému incidentu v minulosti nedošlo, ani nedošlo k tomu, že by některý ze psů z objektu firmy utekl.
Policejní orgán tak shromáždil dostatek podkladů pro učinění závěru o tom, že z jednání podezřelé nelze dovodit naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu. Tato učinila veškerá opatření k zajištění objektu, i úniku psů, kteří daný objekt střeží, navíc v plánu zajištění je i další výstavba vysoké zdi, která nepochybně danou ochranu zvýší. Trestním jednáním je v daném případě i opomenutí takového konání, k němuž byla podezřelá podle okolností a svých poměrů povinna. Za opomenutí však není možné považovat každé jednání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž je ve společenských vztazích přímo počítáno a je stanovena jako povinnost právní.
Za opomenutí se proto považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho právní povinností, tj. v tomto konkrétním případě bylo povinností podezřelé dostatečné zabezpečení objektu proti úniku psů, kteří objekt střeží.
4. Pokud jde o námitky týkající se odbornosti závěru o dostatečném zajištění objektu, pak k tomuto státní zastupitelství uvedlo, že přibrání znalce k učinění takového závěru je zcela nadbytečné, v daném případě je pro vyhodnocení zcela postačující podrobné ohledání místa činu včetně fotodokumentace tak, jak bylo učiněno policejním orgánem. Orgány činné v trestním řízení správně a důvodně uzavřely, že v daném případě nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, a to zejména jeho subjektivní stránky, a proto byl podnět jako nedůvodný odložen. Zároveň státní zástupce zdůraznil, že učiněné závěry orgánů činných v trestním řízení nebrání uplatnit případné požadavky na náhradu škody v řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se opakovaně vyslovil proti argumentaci orgánů činných v trestním řízení, že by podezřelá neporušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené ji podle zákona, vyžadující naplnění skutkové podstaty dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. V dané věci orgány činné v trestním řízení shledaly, že k porušení důležité povinnosti na straně podezřelé nedošlo, což je podle stěžovatele nepřímo popřeno již samotným únikem psa. Splnění důležité povinnosti, spočívající v povinnosti zabezpečit řádně celý areál po svém obvodu v každém daném místě proti úniku psa, podezřelá nedostála, a to minimálně v místě, kde pes unikl. V kritickém místě úniku psa byl plot vysoký pouze 150 cm s umístěným ostnatým drátem, tedy v celkové výšce 160 cm. Je zcela nepodstatné, jaké úpravy plánovala do budoucna k lepšímu zabezpečení areálu. Je nutno vycházet ze zabezpečení areálu v čase a místě úniku psa. Důležitou okolností se podle stěžovatele jeví, zda plot vysoký 150 cm, resp. 160 cm včetně ostnatého drátu, je ve své podstatě způsobilým a dostatečným zabezpečením areálu zamezujícím úniku psa, tj. rotvajlera Arexe ve věku tří let, jeho fyziologických proporcí apod., resp. alespoň psa stejné rasy, věku a tělesné konstituce. Tato otázka je otázkou odbornou, nikoli otázkou právní, přičemž k takovému posouzení je příslušný pouze soudní znalec z oboru lesního hospodářství, odvětví myslivost, specializace kynologie.
6. Stěžovatel má za to, že v jeho věci došlo k pochybení orgánů činných v trestním řízení minimálně v dílčím kritériu efektivity, které klade na tyto orgány požadavek řádného objasnění skutkového stavu a následného zhodnocení všech shromážděných důkazů, tedy provedení logické analýzy, která vyžaduje schopnost kritického přístupu k informacím získaným ze shromážděného důkazního materiálu. Stěžovatel konstatuje, že analýza shromážděného důkazního materiálu postrádá logickou provázanost, obsahuje vnitřní rozpory, a tudíž prověřování, které bylo ve věci provedeno, nelze považovat za efektivní. Tentýž závěr stěžovatel činí i co do rozsahu provedeného dokazování, které obsahuje značné mezery, což ve svém důsledku zapříčinilo učinění vadných právních závěrů, které vyústily ve vydání napadených rozhodnutí.
7. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele neprověřily dostatečně efektivně zejména stav zabezpečení areálu, speciální výcvik psa, chovatelské dovednosti majitelky, motivy k pořízení si tohoto plemena psa, nevyslechnutí manžela a jednatele firmy (otce podezřelé), atd., čímž došlo k nedostatečnému objasnění skutkového stavu, tedy k postupu, který je v rozporu s § 2 odst. 5 trestního řádu.
8. K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal jak vyjádření účastníků řízení, tak příslušný spisový materiál. Vyjádření účastníků nepřinesla argumentaci nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí, proto Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat je stěžovateli k replice. Nadto je zřejmé, že zástupce stěžovatele nahlédl dálkovým způsobem do elektronického spisu, a proto je mu obsah předmětných vyjádření znám.
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavním pořádkem, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatele dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelova argumentace směřuje proti jím subjektivně pociťované nedostatečnosti provedení trestního řízení proti podezřelé pro předmětný skutek, neboť porušení svých základních lidských práv spatřuje v tom, že věc byla odložena, ačkoliv podle stěžovatele zde existovaly důvody pro zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Podstatou ústavní stížnosti je tedy problematika tzv. práva na účinné vyšetřování.
11. Jak ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") konstatuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně Ústavní soud, právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného.
12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ohledně otázky tzv. práva na účinné vyšetřování vychází především z judikatury ESLP, která právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozuje od práva na život zaručeného čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání zaručeného čl. 3 Úmluvy.
13. Rozhodovací praxe Ústavního soudu obecně vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91) - všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na webových stránkách https://nalus.usoud.cz - pozn. Ústavního soudu], jako je např. obchodování s lidmi [nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475)]. Naopak u přečinů (tj. trestných činů dle § 14 odst. 2 trestního zákoníku) je zakročení Ústavním soudem možné jen výjimečně ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 19.].
14. Každý zásah do fyzické integrity proto, aby vůbec mohl představovat porušení příslušného článku Úmluvy, musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu [nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485); či nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161)]. Jelikož v některých situacích je obtížně odlišit, proti čemu zásah do fyzické integrity směřoval, tedy zda směřoval proti životu či "jen" proti zdraví, nebo zda (v případě nedbalostních zásahů) alespoň byl způsobilý vyvolat zranění neslučitelná se životem, musel ESLP rovněž vytvořit základní východiska pro rozlišení, zda v daném konkrétním případě má být případný vznik práva na účinné vyšetřování zvažován. V těchto případech pro přiznání práva na účinné vyšetřování v zásadě postačí, jestliže se riziko usmrcení v době zásahu do fyzické integrity jevilo jako bezprostřední a reálné či jestliže se způsobená zranění jeví jako život ohrožující v době, kdy vznikla (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 6. 2019 ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku, stížnost č. 41720/13, bod 145).
15. V dané věci lze přisvědčit stěžovateli v tom, že celý útok psa, jak byl popsán svědky, směřoval nejen proti jeho zdraví, ale i proti jeho životu, neboť útok byl brutální a byl veden proti šestiletému chlapci, a takto mohl skončit i fatálním zraněním, kdyby na místo útoku včas nepřispěchaly osoby, které se snažily psa od stěžovatele odtrhnout, což se jim nakonec s vypětím sil povedlo. Útok se odehrál ve chvíli, kdy byl pes zcela mimo kontrolu odpovědné osoby (v dané chvíli majitelky), a na místě, kde nebylo možno předpokládat zvýšený výskyt svědků, kteří by mohli včas zasáhnout (areál garáží, stěžovatel zůstal v otevřené garáži chvíli sám atd.).
16. Proto v dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli právo na účinné vyšetřování náleží, i když v tom případu nešlo o žádné systémové selhání orgánů veřejné moci při zajišťování bezpečnosti v místě bydliště stěžovatele, jehož výsledkem by byl skutek nedbalostně spáchaný jiným jednotlivcem sice bez přímé osobní vazby na výkon veřejné moci, ale v důsledku jejího selhání, případně o skutek, u nějž by se zavinění pohybovalo na hranici nedbalosti vědomé a úmyslu nepřímého [srov. nález Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019 (N 153/96 SbNU 14)].
17. Na druhou stranu však musí Ústavní soud konstatovat, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování nebylo porušeno a orgány činné v trestním řízení dostály svým povinnostem, vyplývajícím jim ze stěžovatelova práva na účinné vyšetřování. Příslušné orgány provedly ve věci šetření, z něhož však nakonec, po zvážení všech okolností, nevyplynulo, že je dáno důvodné podezření, že by byl vůči stěžovateli spáchán trestný čin. Vycházely přitom jak z výpovědí všech na místě se vyskytujících svědků, tak z ohledání místa činu i místa, odkud se pes dostal ze zabezpečeného území do veřejného prostoru garáží, z lékařských zpráv ohledně zranění poškozeného, posouzení dostatečnosti zabezpečení areálu s ohledem na fyzické možnosti psa apod. Orgány činné v trestním řízení pak ani neopomněly vzít v úvahu judikaturou zdůrazňovanou zásadu subsidiarity trestní represe.
18. Závěrem tedy lze konstatovat, že další postup je pak na stěžovateli, který, pokud je přesvědčen o své újmě, má možnost domáhat se nápravy v civilním řízení.
19. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu