Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ľ. P., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem, se sídlem Tovární 881/7, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2022 č. j. 8 To 244/2022-74, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Návrhem na zahájení řízení ze dne 24. října 2022 brojil stěžovatel proti shora uvedenému soudnímu rozhodnutím s tím, že jím mělo být, mimo jiné, porušeno jemu ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a ústavně zakotvený zákaz dvojího přičítání, a domáhal se jeho zrušení postupem dle ust. § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Okresní soud v Břeclavi svým usnesením ze dne 14. června 2020 č. j. 21 PP 123/2022-54 zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím stěžovatelovu stížnost podanou proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí zamítl postupem dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Lze shrnout, že obecné soudy neshledaly, že by u stěžovatele byla naplněna tzv. třetí zákonná podmínka pro jeho podmíněné propuštění, tj. očekávání, že v budoucnu povede řádný život.
Tento závěr učinily především na základě zjištění týkajících se trestní minulosti stěžovatele. Stěžovatel je recidivistou, který se opakovaně dopustil zvláště závažné násilné trestné činnosti, a to konkrétně trestného činu vraždy (dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu) a trestného činu znásilnění. Trestný čin znásilnění stěžovatel spáchal během zkušební doby poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin vraždy. Obecné soudy přitakaly stěžovateli v tom, že tzv. první a druhé zákonné podmínky pro podmíněné propuštění lze považovat za naplněné.
Nicméně o splnění třetí zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tj. očekávání, že v budoucnu povede řádný život, stěžovatel obecné soudy nepřesvědčil. Oba soudy vyjádřily pochybnosti o osobnosti stěžovatele, který má mít sklony k páchání násilností, přičemž vážily také charakter a okolnosti jeho předchozí trestné činnosti. V tomto směru obecné soudy akcentovaly zvýšenou úroveň rizika, kterou má stěžovatel nadále vykazovat a upřednostnily ochranu společnosti a preventivní funkci trestu. Stejně tak obecné soudy přihlédly k tomu, že ani hrozba nařízení výkonu zbývající části prvního trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli jej následně neodradila od další závažné trestné činnosti, kterou navíc poškozené způsobil těžké následky.
4. Stěžovatel proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně brojí tím, že jej (spolu s nenapadeným prvostupňovým rozhodnutím) označuje za věcně nesprávné a rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Oběma rozhodnutími mělo dle jeho názoru dojít k porušení ústavně garantovaného zákazu dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má rovněž za to, že obě rozhodnutí jsou příkladem soudní svévole, neboť soudy nepřihlédly ke skutečnostem, které svědčily ve prospěch vyhovění žádosti navrhovatele o podmíněné propuštění a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.
Stěžovatel argumentuje i hospodářskými souvislostmi problematiky, kdy upozorňuje na nezanedbatelnou nákladovost vězeňství na straně jedné a potenciálně vylepšenými výdělkovými poměry stěžovatele po propuštění umožňujícími úhradu jeho peněžitých závazků souvisejících s dřívější trestnou činností na straně druhé. Věc stěžovatele má mít obecnější význam, jelikož judikatura obecných soudů v dané oblasti zůstává nejednotná a hodnocení jednotlivých podmínek pro podmíněné propuštění je i nadále nepředvídatelné.
Stěžovatel dává Ústavnímu soudu "ke zvážení" podnět justičním či zákonodárným orgánům, který by měl tento nepříznivý stav řešit.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje zákonné podmínky pro její projednání, neboť je podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon již další prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. V nyní posuzované věci se proto Ústavní soud (v souladu s obsahem ústavní stížnosti) zaměřil na posouzení ústavní konformity interpretace dané podmínky podmíněného propuštění provedené obecnými soudy a dále na splnění základních procesních náležitostí týkajících se odůvodnění soudních rozhodnutí.
7. Ústavní soud se seznámil s obsahem jednak napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jednak rozhodnutí prvostupňového, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V napadeném rozhodnutí Ústavní soud neshledává žádné ústavně relevantní deficity. Lze sice přitakat stěžovateli v tom ohledu, že prvostupňové rozhodnutí je ve svém odůvodnění až hraničně stručné, přesto jsou pochybnosti soudu o naplnění sporné (třetí) podmínky pro podmíněné propuštění vylíčeny poměrně jednoznačně a působí logicky. Samotné napadené rozhodnutí pak již na prvostupňové rozhodnutí toliko navazuje. Pokud Okresní soud v Břeclavi dospěl po provedeném dokazování k závěru, že dobrodiní podmíněného propuštění stěžovatele není v daný okamžik výkonu trestu (při zohlednění jeho preventivní funkce) prozatím namístě, a že i nadále převažuje riziko recidivy, nespatřuje Ústavní soud při doktríně sebeomezení a minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů sám o sobě odůvodňoval kasační zásah.
Povaha a závažnost trestné činnosti stěžovatele jsou výjimečné a stěžovatel ji navíc páchal na osobách jemu blízkých či známých. Tyto okolnosti se přímo promítají do úvah obecných soudů ohledně rizikovosti propuštění stěžovatele a zvyšují argumentační a důkazní práh vedoucí k případným závěrům o očekávání, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život. V tomto směru dospěl Ústavní soud k závěrům shodným s těmi, které již vyjádřil ve svém usnesení ze dne 6. dubna 2021 sp. zn. IV. ÚS 638/21 , jímž rozhodl v dřívější (předmětem obdobné) věci stěžovatele, a na které tímto co do východisek pro stručnost odkazuje.
Hospodářské souvislosti věci jsou pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti zcela irelevantní.
9. Napadené rozhodnutí je projevem nezávislého soudního rozhodování, které za daných okolností nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu