Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2025, č. j. 141 A 26/2025-20, a přípisu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2025, č. j. 141 A 26/2025-27, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a přípisu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel svou žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") brojil proti rozhodnutí města Litoměřice č. 54/2/2025 ze dne 24. 4. 2025 o přemístění pomníku vojáka Rudé armády jako symbolu osvobození od nacismu, holocaustu a válečného vítězství nad Velkoněmeckou říší. Krajský soud stěžovatelovu žalobu pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení odmítl, neboť přemístění sochy z pomníku vlastníkem válečného hrobu je správou vlastního majetku, nikoliv vrchnostenským postupem, a tudíž správní soud není nadán pravomocí o žalobě meritorně rozhodnout (výrok I.); dále krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který usnesením ze dne 1. 10. 2025, č. j. 2 As 176/2025-62, zamítl žádost stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku (výrok I.); řízení o kasační stížnosti zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
4. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost trpící řadou formálních a obsahových nedostatků, které zakládají především důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
6. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje, shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady, zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu). Tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.
7. Z ústavní stížnosti se podává, že v posuzované věci byla podána kasační stížnost, avšak řízení o ní bylo zastavení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Kasační stížnost tedy nebyla věcně projednána z procesních důvodů na straně stěžovatele a stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ani nenapadá. Nicméně, rozhodovací praxe Ústavního soudu pokládá ústavní stížnosti, které nenapadají rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, za nepřípustné, a to jak za situace, kdy stěžovatel využil posledního prostředku k ochraně svých práv, ale takové rozhodnutí ústavní stížností nenapadl, tak i za situace, kdy posledního procesního prostředku k ochraně svých práv nevyužil vůbec (srov. usnesení ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 774/23 nebo ze dne 22. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 2691/21 ).
8. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj