Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2022 č. j. 20 Co 281/2022-834 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. ledna 2022 č. j. 30 C 62/2004-824, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 10. 2022, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 1. 2022 č. j. 30 C 62/2004-824, jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 8. 2022 č. j. 20 Co 281/2022-834, bylo podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastaveno řízení o opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků, kterou stěžovatelka podala podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu v souvislosti s jí podaným dovoláním. Obvodní soud stěžovatelku vyzval ke sdělení, jak se změnily rozhodné skutečnosti (poměry) odůvodňující přiznání osvobození od soudních poplatků od doby posledního rozhodnutí o její žádosti, kterým bylo jím vydané usnesení ze dne 9.
10. 2020 č. j. 30 C 62/2004-745. Stěžovatelka totiž v nové žádosti o osvobození od soudních poplatků netvrdila žádnou novou skutečnost svědčící o změně jejích poměrů. Neučinila tak ani v podání ze dne 11. 11. 2021, kterým reagovala na uvedenou výzvu obvodního soudu. Podle obecných soudů založilo předchozí usnesení obvodního soudu překážku věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nezkoumaly její majetkové poměry, nýbrž pouze formálně rozhodly s odkazem na překážku věci rozsouzené, založenou dřívějším neúspěšným podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků. Přehlédly přitom, že v roce 2005 od soudních poplatků osvobozena byla. Překážka věci rozsouzené může být podle stěžovatelky založena jen u rozhodnutí ve věci samé. Změny poměrů zároveň mohou nastat i bez přičinění žadatele, např. v důsledku anomálního stavu, kterému čelila společnost i stěžovatelka v době pandemie v letech 2020-2021. Stěžovatelka vytýká napadeným rozhodnutím také absenci jejího označení jako soudem ustanovené správkyně dědictví, ačkoli jde o zásadní právní skutečnost z hlediska posuzování majetkových poměrů. Vlastníkem nemovitosti je totiž jako fyzická osoba, a nikoli jako správkyně dědictví, což je však právě postavení, v němž je jako žalobkyně účastnicí řízení před obecnými soudy.
4. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná [stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými usneseními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud konstatuje, že posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků (ve věci stěžovatelky podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu) spadá zásadně do působnosti obecných soudů [usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000
(U 28/19 SbNU 275); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jejich rozhodnutí, kterým nebylo přiznáno takovéto osvobození, může mít za následek porušení práva na přístup k soudu (práva na meritorní projednání věci) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny jen při závažných pochybeních, která by byla dána např. za situace, že by tato rozhodnutí vykazovala prvky libovůle, zejména by spočívala v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo by z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. např. nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03
(N 125/34 SbNU 281), nález ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05
(N 103/41 SbNU 309) nebo nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2557/13
(N 145/74 SbNU 235)]. K odepření práva by došlo také tehdy, nerozhodl-li by obecný soud o podané žádosti o osvobození od soudních poplatků samostatným usnesením, ani by se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. Každá žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou dány v době jejího podání. Není podstatné, zda obecný soud již o předchozí žádosti dříve rozhodl. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku ve stejném řízení je obecný soud nicméně povinen rozhodnout jen za situace, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení [srov. nález ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09
(N 10/56 SbNU 99)].
8. V posuzované věci podala stěžovatelka ve stejné věci opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků, v níž nebyly uplatněny žádné nové skutečnosti. Stěžovatelka přitom ani v ústavní stížnosti netvrdí, v čem měly nové skutečnosti spočívat, kromě obecného poukazu na změnu poměrů, k níž mělo dojít následkem pandemie v letech 2020-2021. Ústavní soud za této situace neshledává pochybení v zastavení řízení o opětovné žádosti o osvobození od soudního poplatku, byla-li odůvodněna překážkou věci rozsouzené založenou tím, že o obsahově stejné žádosti již bylo rozhodnuto (§ 104 odst. 1 a § 159a odst. 4 občanského soudního řádu).
Takovýto postup Ústavní soud v minulosti opakovaně shledal odpovídajícím příslušné zákonné úpravě a na tomto závěru není důvod nic měnit (např. usnesení ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 110/12 , usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 1269/18 , usnesení ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1503/19 , usnesení ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 160/22 ). Namítá-li stěžovatelka, že ve věci vystupuje jako správkyně dědictví, a tudíž pro posouzení jejích majetkových poměrů nebyl rozhodný majetek, který má jako fyzická osoba, na tuto námitku bylo krajským soudem reagováno odkazem na předchozí rozhodnutí, v němž se s ní měl vypořádat.
Tato námitka je ale vypořádána také poukazem na již zmíněnou překážku věci rozsouzené. Jak navíc Ústavní soud zjistil z vlastní rozhodovací činnosti, ve věci vedené před obvodním soudem pod sp. zn. 30 C 62/2004 stěžovatelka v minulosti vždy vystupovala jako fyzická osoba, a to i v navazujících řízeních o ústavních stížnostech (srov. usnesení ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1491/08 , usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2642/09 , usnesení ze dne 20. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2477/10 a usnesení sp. zn. II.
ÚS 110/12 ).
9. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu