Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Drmoul, sídlem Plzeňská 237, Drmoul, zastoupené Mgr. Robertem Šupem, advokátem, sídlem Chebská 746/2, Mariánské Lázně, proti měnící části výroku I. a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2025 č. j. 10 Co 350/2025-95, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti VIAGEM a. s., sídlem Sokolovská 131/86, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 6. 2025 č. j. 15 C 460/2024-63 bylo zrušeno spoluvlastnictví stěžovatelky jako žalobkyně a vedlejší účastnice jako žalované k pozemku p. č. 985/3 v k. ú. Drmoul (výrok I.) a tento pozemek byl přikázán do vlastnictví stěžovatelky za náhradu ve výši 24 479,17 Kč (výrok II.). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 19 931 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlavím uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem.
4. Krajský soud přisvědčil odvolací argumentaci vedlejší účastnice ve vztahu k prvostupňovému výroku o nákladech řízení a konstatoval, že rozhodnutí okresního soudu je v této části v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (č. 302/2023 Sb.; dále též jen "stanovisko"); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu o výjimečných a zvlášť odůvodněných okolnostech, pro které by se soud mohl v řízení iudicium duplex, jímž je i toto řízení o zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, odchýlit od zásady spočívající v rozhodování těchto typů řízení o nákladech řízení, jíž odpovídá rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníkovi právo. Krajský soud konstatoval, že je sice skutečností, že vedlejší účastnice v období předcházejícím zahájení soudního řízení návrh stěžovatelky na mimosoudní vyřešení sporu z důvodu vyššího požadavku na cenu za její podíl nepřijala, že se k žalobě v této věci nevyjádřila a bez omluvy se k jednání nedostavila, čímž se vzdala možnosti uplatnit námitky ve vztahu k žalobnímu návrhu, avšak současně přisvědčil obraně vedlejší účastnice, že tímto postupem využila svého práva, a to jak v předžalobní fázi řešení sporu, tak ve fázi jeho soudního řešení. Účastnit se soudního jednání je právem účastníka, nikoliv jeho povinností, byť s riziky procesního neúspěchu ve věci. Krajský soud v postoji vedlejší účastnice neshledal ani obstrukční způsob chování, ani vytýkaný nezájem o konstruktivní vyřešení věci a ani šikanózní výkon práva vedlejší účastnice, a tedy takovou negativní intenzitu chování vedlejší účastnice, která by ospravedlňovala nárok stěžovatelky na náhradu nákladů tohoto řízení. Krajský soud odkázal na výše uvedené stanovisko Ústavního soudu, s tím, že v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které je nutno odůvodnit konkrétními okolnostmi rozhodované věci. Takové však v řešené věci zjištěny nebyly. Ze stejných úvah vycházel krajský soud i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení s tím, že zohlednil i samotný výsledek sporu odpovídající úspěchu stěžovatelky ve věci samé a úspěchu vedlejší účastnice ve věci nákladů řízení. Krajský soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků řízení (výrok II.).
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice ve spoluvlastnictví nechtěla setrvat, odmítala však vypořádat spoluvlastnictví za cenu 24 479,17 Kč podle posudku a realizovaných smluv se třetími osobami a od stěžovatelky požadovala částku 45 666 Kč. Ostatním však pozemek nabízela v inzerátu za cenu 22 439 Kč. Neměla zájem o konstruktivní řešení. Pozemek přitom nelze ve smyslu § 1142 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozdělit. V řízení před okresním soudem vedlejší účastnice nepředložila žádné důvody svědčící v její prospěch a následně napadla vydané rozhodnutí odvoláním. Stěžovatelka uvádí, že potřebuje pozemek užívat ve prospěch svých občanů. S ohledem na přístup vedlejší účastnice však musí vydat nemalé prostředky za právní zastoupení v souvislosti se zrušením spoluvlastnictví "se spekulantem, který se chová šikanózně, nekonstruktivně a obstrukčně a spoléhá na to, že nebude hradit náklady řízení". Stěžovatelka poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, ve kterém Ústavní soud připustil, aby v odůvodněných případech bylo některému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Za zvláštní okolnosti konkrétního jedinečného případu označil např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva (viz odst. 38, 43, 44, 45 stanoviska).
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech (prvostupňového i odvolacího) řízení. Namítá, že v posuzované věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu výše uvedeného stanoviska, avšak krajský soud k nim při svém rozhodování nepřihlédl.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005
sp. zn. I. ÚS 457/05
). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001
sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201
sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001
sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006
sp. zn. I. ÚS 633/05
) a další].
10. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat.
11. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Uvedené ustanovení umožňuje ve výjimečných případech (kdy by se uložení povinnosti podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jevilo jako nepřiměřená tvrdost) z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Při zkoumání, zda jsou důvody dány, se přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002
sp. zn. IV. ÚS 37/02
(U 4/25 SbNU 357)].
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006
sp. zn. I. ÚS 389/05
). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 191/06
(N 162/42 SbNU 339)].
13. Ve stanovisku pléna ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 Ústavní soud vyslovil, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníkovi, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Oproti překonávané nálezové judikatuře, podle které platilo i v případě těchto specifických soudních řízení obecné pravidlo obsažené v § 142 odst. 1 o. s. ř., od kterého bylo možno se odchýlit ve výjimečných případech, nadále platí obecné pravidlo opačné, tzn. nejsou-li pro to dány závažné důvody, nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, tedy platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci.
14. Těmito "zvláštními důvody" jsou podle stanoviska případy v tomto stanovisku naznačené, například situace, kdy se některý z účastníků bude v průběhu řízení dopouštět obstrukčního jednání, nebude dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti této dohodě neuplatní žádné rozumné důvody, bude opakovaně podávat opravné prostředky a v důsledku toho neúčelně zvyšovat náklady řízení, apod. Zohlednění "důvodů hodných zvláštního zřetele" je ostatně v rozhodovací praxi obecných soudů poměrně obvyklé a výslovně na ně pamatuje např. § 150 o. s. ř. Lze proto přiměřeně vycházet i z rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají ústavně konformního výkladu tohoto zákonného ustanovení [srov. např. nálezy ze dne 30. 6. 2020
sp. zn. II. ÚS 648/18
(N 140/100 SbNU 536) nebo ze dne 18. 1. 2022
sp. zn. III. ÚS 2856/21
(N 8/110 SbNU 82)].
15. V předmětné věci krajský soud v postoji vedlejší účastnice obstrukční způsob chování ani vytýkaný nezájem o konstruktivní vyřešení věci či šikanózní výkon práva vedlejší účastnice, a tedy takovou negativní intenzitu chování vedlejší účastnice, která by ospravedlňovala nárok stěžovatelky na náhradu nákladů předmětného řízení, nezjistil. Jak bylo výše uvedeno, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných je věcí obecného soudu. Ústavní soud je nepřezkoumává, neboť jejich posouzení je zásadně věcí obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že okolnosti hodné zvláštního zřetele zde nejsou dány. Jeho rozhodnutí je přitom řádným a dostatečným způsobem odůvodněno, přičemž závěry krajského soudu se nejeví být nikterak nepřiměřené.
16. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly vyhovění této ústavní stížnosti směřující proti nákladům řízení, navíc nákladům z hlediska dovolacího řízení v bagatelní výši, i když pro stěžovatelku, jakožto územní samosprávný celek, nemusí jít o částku bezvýznamnou (v prvostupňovém řízení byly náklady stěžovatelky okresním soudem vyčísleny částkou 19 931 Kč, výši vynaložených nákladů v odvolacím řízení stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikuje), k tomu srov. § 238 odst. 1 písm. c), a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. V posuzované věci tedy jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují (srov. i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34).
17. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu