Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleše Štibingera, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2021 č. j. 19 Co 303/2021-154 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. června 2021 č. j. 57 C 88/2020-81, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 57 C 88/2020-52 ze dne 9. 3. 2021 vyhověl žalobě žalobkyně, která se domáhala po stěžovateli (v řízení před soudy v postavení žalovaného) zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím z titulu mediační dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 14. 5. 2018. Stěžovatel podal odvolání a žalobkyně dala návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhala uložení povinnosti stěžovateli zdržet se do právní moci rozhodnutí ve věci samé nakládání s blíže specifikovanými nemovitostmi. Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným usnesením návrhu vyhověl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové usnesení potvrdil. Dle soudů žalobkyně osvědčila, že se stěžovatel zbavuje majetku a výkon rozhodnutí by mohl být ohrožen.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobkyně důvody pro vydání předběžného opatření řádně neosvědčila a obvodní soud vycházel z nesprávných a účelově zkreslených údajů o skutkovém stavu předložených stěžovatelkou. Soudy se navíc nezabývaly přiměřeností předběžného opatření. Podle stěžovatele je nepochopitelné, že bylo vyhověno návrhu na předběžné opatření spočívající v zákazu nakládání s nemovitostmi, když bylo možné zablokovat jen příslušné částky na účtu advokátní úschovy či na účtu stěžovatele. Stěžovatel také s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 736/17 ze dne 10. 5. 2017 uvádí, že odvolací soud rozhodl o odvolání až po více než třech měsících. Odvolací soud to odůvodnil tím, že se čeká na zaplacení soudního poplatku, přitom žalobkyně poplatek také neuhradila a o jejím návrhu přesto bylo rozhodnuto.
4. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy neustále odkazují na jistou provázanost mezi stěžovatelem a společností PRODIMO REAL ESTATE, s. r. o., v jejíž prospěch bylo zahájeno řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, aniž by tuto provázanost blíže odůvodnily. Jeden soud navíc hovoří o společnosti PRODIMO, s. r.o., zatímco druhý o společnosti PRODIMO REAL ESTATE, s. r. o. Ani v jednom případě přitom provázanost se stěžovatelem není doložena žádným důkazem, z napadených rozhodnutí ani není zřejmé, jakou roli by takový vztah měl hrát.
5. Stěžovatel také namítá, že městský soud osvědčuje jeho pohnutky při prodeji nemovitostí na základě hodnocení kupní ceny, která přitom vyplývá ze znaleckého posudku, jenž byl soudu předložen a který soud zpochybnil jednou větou. Pokud se pak soud odvolával na časovou souslednost vydání rozhodnutí v řízení ve věci samé a podpisu kupní smlouvy, tak nezohlednil proces, který uzavření smlouvy předcházel. Stěžovatel těžko mohl reagovat až na vydaný rozsudek, neboť by to nebylo možné stihnout. O prodeji nemovitosti navíc stěžovatel žalobkyni informoval. Městský soud v napadeném rozhodnutí poznamenal, že stěžovatel nedoložil žádnou listinu osvědčující jeho tvrzení, že zmenšení majetku nebylo způsobenou úmyslným jednáním, ale zapříčinily ho okolnosti nezávislé na jeho vůli (převedení akcií v rámci zajištění jiného závazku či existence více věřitelů, které musí uspokojit). Tím krajský soud údajně zcela ignoroval důkazy navržené stěžovatelem, který na podporu svých tvrzení např. označil výpověď v protokolu o jednání ze dne 2. 9. 2020 před Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 313/2019.
6. Dále stěžovatel namítá, že neúspěšně žádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž městský soud v usnesení č. j. 19 Co 239/2021-143 ze dne 16. 8. 2021 uvedl, že stěžovatelova životní úroveň odpovídá příjmu minimálně 90 000 Kč. Přesto městský soud nyní de facto tvrdí, že je předběžné opatření přiměřené, neboť budoucí výkon rozhodnutí nelze jinak zajistit. Žalobkyně neprokázala důvodnou obavu, že by v případě nevydání předběžného opatření ve znění, v jakém bylo vydáno, došlo k neodčinitelným následkům, přičemž uvedl-li městský soud, že stěžovatel nenavrhl jinou alternativu, tak stěžovatel takovou povinnost nemá a bylo by nelogické sdělovat žalobkyni, jak má svůj nárok žalovat. K otázce přiměřenosti stěžovatele dodává, že je blokována nemovitost v hodnotě 4 382 000 Kč ve vztahu k pohledávce žalobkyně ve výši 340 000 Kč s příslušenstvím.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vykonává-li tedy svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
10. Způsobilost předběžného opatření jako opatření prozatímní povahy k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru. Ústavní soud tedy zpravidla do rozhodnutí o předběžných opatřeních nezasahuje, poněvadž jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.
11. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3365/10 ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014). Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
12. V posuzované věci Ústavní soud při zohlednění výše uvedeného důvody pro svůj výjimečný zásah neshledal. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž z nich je patrné, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že podmínky postupu dle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu jsou naplněny. Žalobkyně má vůči stěžovateli nepravomocně přiznanou pohledávku a stěžovatel přistoupil ke krokům, které by mohly ohrozit její uspokojení (zcizení akcií, resp. převod nemovitostí, v obou případech ve prospěch osob z jeho okolí).
13. Namítá-li stěžovatel nejasnosti ohledně soudy tvrzené provázanosti stěžovatele a subjektu, na který nemovitosti převádí, pak odvolací soud upřesnil, že společnost PRODIMO REAL ESTATE (na kterou mají být nemovitosti převedeny) je personálně propojena se společností PRODIMO, která společnosti GAIA GROUP SE (v níž je stěžovatel předsedou představenstva) poskytuje účetní služby. Stěžovatel tuto skutečnost blíže nerozporuje, ostatně Ústavnímu soudu k ústavní stížnosti přiložil protokol o jednání ze dne 2. 9. 2020 před Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 313/2019, v němž svědkyně Daniela Macová uvedla, že jako mzdová účetní společnosti PRODIMO pro společnost GAIA GROUP SE zpracovává mzdy (na daném jednání stěžovatel tuto svědkyni odmítl zbavit mlčenlivosti).
14. Táže-li se stěžovatel, jaký to má v posuzované věci význam, tak samozřejmě nejde o věc rozhodující, může nicméně přispívat k obavám, které ohledně výkonu případného budoucího rozhodnutí vznikají. To platí i o skutečnosti, že stěžovatel nemovitosti prodává za nižší částku, než za kterou je před cca třemi lety pořídil a že k podpisu kupní smlouvy došlo krátce po vydání nepravomocného rozsudku obvodního soudu. Lze samozřejmě tvrdit, že není podstatné, komu jsou nemovitosti prodávány, že kupní cena odpovídá znaleckému posudku a že prodej byl sjednáván již před rozsudkem. Pokud ovšem stěžovatel, jenž dle vlastních slov měl závazky, které neplnil (viz výše zmíněný protokol o jednání ze dne 2. 9. 2020), a v řízení žádá o osvobození od soudních poplatků (jehož podmínkou je mimo jiné nedostatek prostředků), zcizí krátce po vydání rozsudku majetek ve prospěch osob z jeho okolí za nižší cenu, než za jakou jej před pár lety pořídil, tak to ve svém souhrnu skutečně může způsobovat obavy vedoucí k vydání předmětného předběžného opatření.
15. Stěžovatel se ohrazuje proti tvrzení odvolacího soudu, podle kterého stěžovatel nepředložil žádnou listinu osvědčující, že zmenšení majetku (zejména tedy zcizení akcií) zapříčinily okolnosti nezávislé na jeho vůli, s tím, že na podporu svých tvrzení "označil výpověď v protokolu o jednání [ze dne 2. 9. 2020 před Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 313/2019]". Nicméně ačkoli je účastnická výpověď, na kterou tím stěžovatel odkázal, v řízení sp. zn. 0 P 313/2019 důkazem, nejde o "listinu", která by např. osvědčovala existenci zajištění závazku, k jehož uspokojení akcie musely sloužit, apod.
16. Pokud stěžovatel poukazuje na odůvodnění rozhodnutí městského soudu ohledně nepřiznání osvobození od soudních poplatků, tak jedna věc je životní úroveň stěžovatele a tomu odpovídající příjmy, druhá pak dohledatelnost těchto příjmů pro účely výkonu rozhodnutí.
17. Soudy se dostatečně zabývaly i přiměřeností předmětného předběžného opatření. Odvolací soud na jednu stranu poukázal, že k nepravomocně přiznané částce 340 000 Kč je třeba přičíst příslušenství včetně nákladů řízení. Navíc uvedl, že na nemovitosti vázne zástavní právo. V této souvislosti lze poznamenat, že dle stěžovatelem přiloženého usnesení městského soudu č. j. 19 Co 239/2021-143 stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků uvedl, že po uspokojení zástavního věřitele bude příjem z prodeje nemovitosti činit částku 683 241,10 Kč (která navíc "bude použita na úhradu dalších dluhů" stěžovatele). Dle názoru Ústavního soudu tak o nepřiměřenosti předběžného opatření hovořit nelze. Stěžovatel pochopitelně nemusí sám navrhovat alternativy předběžného opatření, ale riskuje tím, že žalobkyně ani soudy žádnou alternativu nenaleznou. Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje jako alternativu pouze zajištění následně obdržených finančních prostředků, kdy by ale mimo jiné nebylo eliminováno riziko, že nemovitost nebude prodána za maximální možnou cenu a získané prostředky by nepostačovaly na uhrazení veškerých závazků, tedy ani pohledávky žalobkyně.
18. Konečně, jde-li o namítané průtahy, stěžovatelem zmiňovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 736/17 Ústavní soud nezrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (jako soudu odvolacího) o předběžném opatření z důvodu průtahů, nýbrž proto, že "odvolací soud nedodržel ústavní požadavky na rozhodovací činnost co do posouzení věci jako takové". V případě již skončených průtahů je totiž efektivním prostředkem ochrany primárně postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu