Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti N.
V. B., zastoupeného Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 110/2022-26 ze dne 14. 9. 2022, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 112 A 8/2021-52 ze dne 13. 4. 2022, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-161643-4/SO-2021 ze dne 25. 11. 2021 a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-3464-18/PP-2021 ze dne 13. 8. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Ministerstvo vnitra zamítlo podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o pobytu cizinců"), žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky, neboť je důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
Současně ministerstvo stanovilo stěžovateli lhůtu 35 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Odvolání stěžovatele Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. Posledně uvedené rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou, již Krajský soud v Ústí nad Labem vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí soudu brojil stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že správní orgány i soudy chybně posoudily skutečnost, aktuálnost i míru závažnosti ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. K tomuto konstatování dle jeho názoru nepostačuje, že v minulosti spáchal závažný trestný čin. S odkazem na čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 vyzdvihl, že je nutné zkoumat, zda je možno z chování cizince dovozovat s vysokou pravděpodobností, že závažně poruší veřejný pořádek či bezpečnost i v budoucnu.
Soudy však dle jeho mínění hodnotily individuální okolnosti svědčící v jeho prospěch (zejména podmíněné propuštění, řádný život po dobu dvou a půl roku, rodinné poměry, zaměstnání) pouze izolovaně, nikoli v širších souvislostech. Stěžovatel je přesvědčen, že právě ve svém souhrnu tyto okolnosti oslabují, ba vyvracejí závěr soudů i správních orgánů o aktuálnosti hrozby z jeho strany. Poukázal rovněž na to, že se již nestýká s bratrem a tchýní, kteří byli spolu s ním odsouzeni za stejnou trestnou činnost.
Dle svých slov se vrátil jen ke své manželce, která sice byla spolupachatelkou, ale v mezidobí byla z výkonu trestu odnětí svobody propuštěna a nyní vede řádný život a pracuje. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním řízení před správními soudy či pokračováním původního správního řízení. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které vedly správní orgány (a posléze i soudy) k přijetí nyní napadených rozhodnutí. Ústavní soud přitom extrémní exces či jiný ústavně významný nedostatek, který by jej vedl ke zrušení napadených rozhodnutí, nezjistil.
Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [srov. kupř. bod 53 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 ze dne 27. 11. 2018 (č. 16/2019 Sb.; N 189/91 SbNU 329) nebo bod 37 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/07 ze dne 9. 12. 2008 (č. 47/2009 Sb.; N 218/51 SbNU 709)]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž setrvale zdůrazňuje, že cizinec si má a může být při páchání závažné úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to nejen v rovině trestněprávní, nýbrž i v rovině posuzování jeho pobytu na území státu.
Ústavním stížnostem, v nichž se stěžovatelé dovolávají ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který svým jednáním sami přivodili, tak zpravidla není v důsledku těchto okolností možno vyhovět [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 108/97 ze dne 18. 2. 1999 (N 28/13 SbNU 207) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1370/21 ze dne 27. 7. 2021]. V posledně citovaném usnesení pak Ústavní soud také ozřejmil, že Úmluva o právech dítěte v čl. 9 odst. 3 připouští i oddělení dítěte od rodičů za podmínky pravidelného osobního kontaktu s rodiči.
I v nynějším případě tkví podstata ústavní stížnosti ve výtce, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život, resp. v širším pojetí na život jeho rodiny, zvláště dětí. Této otázce ovšem soudy ve svých rozhodnutích věnovaly patřičnou pozornost. V té spojitosti mimo jiné hodnotily rodinné vazby i závažnost, délku a způsob páchání protiprávního jednání, jakož i ekonomické, společenské a kulturní vazby rodiny (i stěžovatele samotného) ke státu původu. Konkrétně poukázaly na intenzitu dílčích útoků a roli stěžovatele v rámci organizované zločinecké skupiny, uložený trest odnětí svobody a jeho délku včetně důvodů, které jej k páchání trestné činnosti vedly (srov. zejm. body 18, 20 a 23 rozsudku krajského soudu).
Nejvyšší správní soud dále neopomněl vyložit, proč podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě bez dalšího neznamená, že se cizinec napravil, povede řádný život a již žádné nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu zákona o pobytu cizinců nepředstavuje. S odkazem na svůj rozsudek č. j. 2 Azs 29/2019-33 ze dne 29. 5. 2020 uvedl, že délka zkušební doby podmíněného propuštění má určitou vypovídací hodnotu o závažnosti potrestaného jednání u konkrétní osoby s určitými osobnostními charakteristikami, pročež může být nahlížena jako "rizikové" období, v němž je potřeba hrozbou návratu do výkonu trestu zvýšit motivaci podmíněně propuštěného vyhnout se konfliktu se zákonem a vést řádný život.
K tomu kasační soud doplnil, že ačkoli nelze zjednodušeně říci, že překážka pro povolení k přechodnému pobytu trvá přesně po zkušební dobu podmíněného propuštění, určitou indicii, již nelze přehlížet, tato okolnost představuje. Je proto spravedlivé po takovém cizinci vyžadovat významnou míru ujištění, že podobné jednání u něho do budoucna již nehrozí. Tato pravděpodobnost by měla výrazně přesahovat míru "trestněprávní naděje" na polepšení, jež může být důvodem pro cizincovo podmíněné propuštění (viz body 16 a 17 rozsudku kasačního soudu).
Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené svévole.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z téhož důvodu nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o němž s přihlédnutím k přednostnímu vyřízení věci nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu