Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Němcové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno – Černá Pole, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 4. září 2024 sp. zn. IV. ÚS 331/24 , in eventum proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v tom, že Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 79/2021 nejedná se stěžovatelkou jako s účastnicí řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky – Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 – Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 – Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Ústavního soudu, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, zejména pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, eventuálně aby zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 79/2021 opomíjet stěžovatelku jako účastnici řízení a přikázal tomuto soudu, aby ji předvolal k jednání, umožnil jí uplatňovat svá práva v daném řízení a řádně projednal jí podanou žalobu.
2. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
3. Stěžovatelka brojí proti usnesení Ústavního soudu, kterým byl ve výroku II opraven nález ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 331/24 tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023 č. j. 36 Co 321/2023-592 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 2023 č. j. 43 C 79/2021-529 ruší (jen) ve vztahu ke stěžovatelce Mgr. Vendule Zahumenské, Ph.D. Daného soudního řízení, jehož předmětem bylo poskytnutí omluvy a zaplacení zadostiučinění, se účastnila vedlejší účastnice (jako žalovaná) a (jako žalobci) vedle Mgr. Venduly Zahumenské, Ph.D., a celé řady dalších fyzických osob také stěžovatelka. Podle stěžovatelky je napadené usnesení Ústavního soudu v rozporu se zákonem, neboť jím došlo k revizi opravovaného nálezu, který napadená soudní rozhodnutí zrušil (s ohledem na princip beneficium cohaesionis) i ve vztahu k její osobě.
4. Ústavní soud jako orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že může uplatňovat státní moc jen v rámci, který vymezuje zákon o Ústavním soudu (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy). Zákon o Ústavním soudu přitom neposkytuje tomuto soudu (až na určité výjimky, které se však týkají jiných situací) prostředek, na základě kterého by byl oprávněn přezkoumávat či případně rušit svá vlastní rozhodnutí, neboť řízení před Ústavním soudem je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná.
5. Stěžovatelka se domáhá přezkoumání správnosti tzv. opravného usnesení Ústavního soudu v situaci, kdy nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/24 ve spojení s tímto usnesením bylo řízení o ústavní stížnosti Mgr. Venduly Zahumenské, Ph.D., pravomocně ukončeno. Podání ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí, která je co do svého obsahu odvoláním, § 43 odst. 3 a § 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nedovoluje, o čemž ostatně stěžovatelka byla také řádně poučena, a proto jde o nepřípustný návrh [viz např. usnesení ze dne 7. 8. 1996 sp. zn. II. ÚS 148/96
(U 16/6 SbNU 557), ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 4108/17 , ze dne 28. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 3952/18 ]. Dlužno dodat, že i v případě jiné kvalifikace stěžovatelčina podání by ústavní stížnost nebyla „projednatelná“, a to pro nedostatek příslušnosti Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 221/06 či ze dne 14. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2346/09 ).
6. Navrhuje-li stěžovatelka pro případ, že Ústavní soud nevyhoví jejímu předchozímu návrhu, aby (ve stručnosti řečeno) uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jednat s ní v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 79/2021 jako s účastnicí řízení, domáhá se tím (byť nepřímo) revize napadeného usnesení Ústavního soudu. K takové revizi však, jak již bylo vysvětleno, Ústavní soud oprávněn není, a bez ní posoudit případnou důvodnost učiněného návrhu nelze. Předchozí závěry tak dopadají i na tento návrh.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj