Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Neumanna, zastoupeného JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou, sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2024 č. j. 4 As 300/2023-54, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. července 2023 č. j. 30 A 3/2023-155, rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 8. listopadu 2022 č. j. KUJI 94743/2022 a rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 28. června 2022 č. j. MHB_ST/801/2020/Ha, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, a Městského úřadu Havlíčkův Brod, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad Havlíčkův Brod jako stavební úřad napadeným rozhodnutím zamítl žádost stěžovatele o společné povolení pro stavbu domu umístěného v jednom z vnitrobloků v Havlíčkově Brodě. Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") odvolání proti němu zamítl a napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil svým napadeným rozhodnutím. Správní orgány vyšly ze zamítavého závazného stanoviska orgánu územního plánování ze dne 8. 6. 2022 a potvrzujícího závazného stanoviska nadřízeného správního orgánu ze dne 19. 10. 2022, podle nichž předložený záměr nedoplňuje stávající souvislou zástavbu jako stavba umísťovaná do proluky a je umísťován v rozporu s uplatňovaným principem výstavby podél zástavby v území (nikoli v obvodu vnitrobloku, ale uvnitř něj). Je sice pravdou, že v 70. letech 20. století byla uvnitř vnitrobloku umístěna stavba, dnes využívána jako denní stacionář, avšak to je pozůstatkem dřívější urbanistické koncepce, která se podle nynějších předpisů již neuplatní. Záměr proto odporuje územnímu plánu města, jakož i cílům a úkolům územního plánování podle § 19 odst. 1 písm. d) a e) stavebního zákona.
3. Krajský soud v Hradci Králové poté napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti napadenému rozhodnutí krajského úřadu. Nejvyšší správní soud dále zamítl kasační stížnost stěžovatele svým napadeným rozsudkem. Podle správních soudů byla rozhodnutí správních orgánů a závazná stanoviska dotčených orgánů přezkoumatelná. Požadavek nepřípustnosti umístění solitérního objektu do existující zástavby vnitrobloku odpovídá požadavkům úkolů územního plánování podle stavebního zákona, jakož i požadavkům vyplývajícím z územního plánu (konkrétně podle kapitoly B a podmínek prostorového uspořádání ve funkční ploše "SC - Plocha smíšená obytná v centru města"). Správní orgány rovněž srozumitelně a logicky odůvodnily, proč není rozhodné, že ve vnitrobloku je již umístěna jiná stavba; jde o pozůstatek historického vývoje a jiného urbanistického kontextu, který však neodůvodní bez dalšího deformaci uplatňovaných principů.
4. Dovolával-li se stěžovatel předběžného projednání věci se správním orgánem s tím, že mu bylo na jednání řečeno, že jeho záměr je přípustný, je výsledek odborného posouzení správním orgánem z povahy věci předem neznámý. Nadto se ze správního spisu podává, že i na jednání zaznělo, že aby byl záměr přípustný, musí být umístěn v proluce obvodové zástavby, nikoli ve vnitrobloku. Stanovisko správního orgánu bylo konstantní. Podle správních soudů ve věci konečně neexistují vady označované jako tzv. opomenutí důkazů. Navrhovaný výslech autora projektové dokumentace by byl nadbytečný, protože se měl vyjádřit k okolnostem předběžného projednání věci; ty však byly zřejmé již z obsahu spisu, na což sám stěžovatel poukázal, a postup správního orgánu před vydáním závazného stanoviska nadto relevantní není. Provedení posudku znalce Ing. arch Ondroucha, Ph.D. a jeho výslech byly irelevantní; správní orgány se s jeho obsahem vypořádaly a jejich závěry jsou výsledkem vlastního odborného uvážení.
5. Stěžovatel tvrdí, že již při koupi se pozemek, na němž hodlal stavět, nacházel podle územního plánu na ploše určené k zastavění pro obytné účely. Již před koupí také jednal s úředníky, podle nichž tyto pozemky jsou plně zastavitelné. Jednáním byl přítomen projektant a byl z nich pořízen písemný záznam. Došlo-li proto později k zamítnutí žádosti o povolení stavby, jde o zásah do legitimního očekávání a porušení zásady předvídatelnosti postupu správních orgánů. Správní orgány se dále nevypořádaly s existencí zástavby ve vnitrobloku ze 70. let 20. století. Tu bylo nutné zohlednit jako historický vývoj území, což se podává z posudku znalce Ondroucha. Tato novější zástavba je důkazem, že v území se neuplatní žádná ucelená koncepce, která by činila zastavění plochy vnitrobloku nepřípustným, jak tvrdí správní orgány.
6. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že jím předložený záměr není svým charakterem nestandardní s ohledem na existující nejednotnou zástavbu. Pozemek se nenachází v památkově chráněné zóně. Ve skutečnosti nejde o žádný vnitroblok; budovy jsou zde umístěny nepravidelně a uprostřed území je zmíněná stavba. Je třeba zohlednit celosvětový trend zastavování měst. Orgány veřejné moci podle stěžovatele excesivně vyložily pojem "cíle a úkoly územního plánování". Má-li být pozemek nezastavitelný, musí to vyplývat zejména z územního plánu; z něj se však podává, že příslušné plochy jsou určeny pro zahuštěnou polyfunkční zástavbu. To dům stěžovatele splňuje. Chybí zde tedy veřejný zájem jako nutná podmínka pro ospravedlnění zásahu do vlastnického práva. Konečně stěžovatel tvrdí, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s jeho důkazními návrhy na provedení výslechu autora projektové dokumentace (k okolnostem projednání věci před přijetím závazného stanoviska) a posudku a výslechu znalce Ondroucha (k urbanistickému hodnocení věci). Tyto důkazy byly pro věc relevantní.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.
9. Stěžovatel v nynější věci brojí proti závěru o nepřípustnosti svého stavebního záměru. Podle Ústavního soudu se věcí správní orgány i správní soudy náležitě zabývaly a pro svůj závěr přednesly logické zdůvodnění, vycházející z přiměřeného hodnocení příslušných pramenů práva a konkrétních okolností věci. V konkrétnostech je pro Ústavní soud rozhodné, že podle správních orgánů a správních soudů vyplývá ze stavebního zákona a Územního plánu X požadavek, aby v daném území nevznikala nová zástavba umístěná přímo ve vnitrobloku, ale zejména v obvodu na uliční čáře tohoto vnitrobloku v existujících prolukách ["respektování současné prostorové kompozice sídla (měřítko a kontext okolní zástavby v dané lokalitě)"].
10. Irelevantní jsou zde argumenty stěžovatele o tom, že pozemek byl určen k zastavění; nejde totiž o předpoklad nezastavitelnosti pozemku jako takové, ale jaká zástavba na tomto pozemku vzhledem k existující výstavbě a jejímu kontextu může vzniknout. Jediným relevantním tak zde zůstává argument, že ve vnitrobloku se v minulém století postavila jiná budova. S tímto tvrzením se však vypořádala všechna napadená rozhodnutí s tím, že šlo, zjednodušeně řečeno, o ojedinělý historický jev, který nezvrátí obecnou koncepci, že se má zastavět primárně obvod vnitrobloku u uliční čáry. Takový argument Ústavní soud za ústavně relevantní exces nepovažuje.
11. Podle správních soudů ze spisu dále vyplynulo, že stanovisko pracovníků úřadu bylo po celou dobu projednání věci setrvalé, a proto stěžovatel nemohl mít žádné legitimní očekávání vzhledem k tomu, co jemu či autoru projektové dokumentace měli pracovníci správních orgánů sdělit. Sám stěžovatel nezpochybňuje obsah spisu a zaznamenaný obsah vzájemných jednání. Za této situace zde skutečně není nic, čím by se Ústavní soud mohl ze své pozice blíže zabývat, a nemá jakýkoli podklad, na základě něhož by bylo možné závěry správních soudů zpochybnit.
12. Lze konečně akceptovat závěry správních soudů o zamítnutí návrhů na provedení důkazů; svůj postup správní soudy odůvodnily s odkazem na nadbytečnost či irelevanci navrhovaných důkazů. To odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 a judikaturu tam odkazovanou). S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud rovněž za to, že stěžovatelem navrhované důkazy by skutečně nepřinesly do věci nic nového či relevantního, s čím by bylo nutné se vypořádat. Stěžovatel měl dostatek prostoru pro uplatnění svých argumentů a orgány veřejné moci se věcí zabývaly důkladně. Ústavní soud proto žádné ústavně relevantní vady v nynější věci neshledal.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu