Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavly Bálkové a Radka Zítka, zastoupených JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, se sídlem Praha 4, Barrandova 1920/7a, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 5. 2018 č. j. 113 C 25/2017-67, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále namítají porušení článku 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli účastníky soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 113 C 25/2017 v pozici žalovaných. Předmětem řízení byla původně částka 15.556 Kč s příslušenstvím, která byla následně snížena částečným zpětvzetím žaloby na částku 8.517 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Berouně nejdříve usnesením ze dne 14. 2. 2018 č. j. 113 C 25/2017-51 zastavil řízení co do částky 7.039 Kč s příslušenstvím a následně ve věci rozhodl dne 9.
5. 2018 rozsudkem č. j. 113 C 25/2017-67, kterým stěžovatelům jako žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci (bratranci jednoho ze stěžovatelů) za jím pro ně provedené dílo (topenářské práce v jejich rodinném domě) částku 8.517 Kč spolu s úrokem z prodlená ve výši 8,05% ročně od 16. 2. 2017 a nahradit náklady řízení v částce 22.925 Kč. Soud se při svém rozhodování opřel o svědecké výpovědi, listinné důkazy a provedl šetření na místě, kde bylo dílo provedeno (tedy v domě žalovaných stěžovatelů).
3. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé zejména v tom, že rozsudek Okresního soudu v Berouně podle nich není náležitě odůvodněn, neboť se nevypořádává s jednotlivými námitkami a tvrzeními stěžovatelů a zkresluje skutkový stav.
4. Stěžovatelé namítají nedostatečně provedené důkazní řízení o provedení díla a polemizují i s právními závěry soudu, vyvozenými z uzavřené smlouvy o dílo. Stěžovatelé rovněž poukazují na svoji pozici spotřebitele. V neposlední řadě měl okresní soud zasáhnout do práv stěžovatelů i tím, že samotné řízení měl vést v rozporu s občanským soudním řádem, protože řízení ve věci nezahájil na prvním jednání, ale toto odročil za účelem místního šetření (což podle stěžovatelů není v souladu se zákonem).
5. V samotné věci pak podle stěžovatelů panuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci, neboť nebylo nikterak zjištěno, kdy a jak došlo k dokončení díla ze strany žalobce, a rozsah tohoto díla tak, jak mělo být sjednáno, a rozsah skutečně provedeného díla.
6. Stěžovatelé se dále domnívají, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že byla určena nesprávná výše náhrady nákladů řízení, protože došlo k částečnému zpětvzetí žaloby, a proto neměly být náklady stanoveny z původně vymáhané částky pro celé řízení.
7. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků.
8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí je dostatečně konkrétně odůvodněno a nejsou z něho patrny rysy soudní svévole. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout.
10. Podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ústavní soud jako soudní orgán ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená ve výše citovaném § 132 občanského soudního řádu - pokud soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl v hodnocení důkazů shledán rozpor s § 132 občanského soudního řádu ani libovůle, jež by vedla k porušení čl. 36 Listiny. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů obecný soud ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
11. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti však přistupuje ještě jeden aspekt. S ohledem na výši žalované částky a okolnosti případu je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv zcela zásadní faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13
(dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Vzhledem k tomu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by mohly námitky stěžovatelů dosáhnout ústavněprávní kvality, nic takového však nezjistil.
13. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu