Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Švehly, zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 474/45, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 2078/2023-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2023 č. j. 68 Co 9/2023-70 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. října 2022 č. j. 13 C 132/2020-48, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2022 č. j. 13 C 132/2020-48 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal finanční náhrady za nevydanou nemovitost podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") a uložil mu zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že námitka promlčení stěžovatelova nároku na náhradu za nemovitost, vznesená vedlejší účastnicí, není v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdí stěžovatel.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Nejvyšší soud následně dovolání, jímž stěžovatel napadl rozsudek městského soudu, odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo především k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že okolnosti, za kterých vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení, zejména zdravotní stav stěžovatele, skoro nemožné vypracování znaleckého posudku, nedostatečná spolupráce vedlejší účastnice a doba komunistického režimu, za kterého byla dotčená nemovitost nuceně převedena na stát, se dají považovat za výjimečné a zakládají tak rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.
5. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice stěžovateli neposkytla žádnou lhůtu k doložení znaleckého posudku a stěžovatel nebyl ani poučen o možnosti, kdy znalecký posudek může nechat zhotovit samo Ministerstvo vnitra.
6. Stěžovatel nakonec dodává, že na stát je nutno klást vyšší požadavky, co se týče akceptovatelnosti některých procesních postupů. Promlčení nároku, vzhledem k nerovnému postavení státu jako účastníka řízení v porovnání se stěžovatelem, považuje za nepřiměřeně tvrdý postih.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v soustavě a systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházejí. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
9. Podstatou ústavní stížnosti jsou stěžovatelovy výhrady k posouzení námitky promlčení z pohledu dobrých mravů. Předně je vhodné připomenout, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy námitkou porušení dobrých mravů v důsledku uplatnění námitky promlčení zabývaly a dospěly k závěru, že rozpor s dobrými mravy zde nebyl dán.
10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně ale mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik vymahatelnosti práva v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), dále např. nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713), bod 20; nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413), bod 24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Z hlediska posouzení toho, zda byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se Ústavní soud ztotožňuje s názorem vysloveným obecnými soudy, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k naplnění obecných principů, na základě kterých by bylo možno vyslovit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Jak již vyslovil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, promlčení práva zavinil svojí mnohaletou pasivitou plně stěžovatel.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu