Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Hi-Tech Services, spol. s r.o., se sídlem Brno, Oblá 403/35, zastoupené Mgr. Hanou Kyjovskou, advokátkou se sídlem Brno, Cihlářská 16, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 5 Cmo 181/2014, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. C 28805-RD60/KSBR, Fj 21722/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. C 28805-RD60/KSBR, Fj 21722/2014, uložil stěžovatelce za nesplnění povinnosti předložit předmětné listiny pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč, a to s odkazem na ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 104 zákona o veřejných rejstřících.
4. Proti tomuto usnesení rejstříkového soudu se stěžovatelka odvolala. Vrchní soud v Olomouci však svým usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 5 Cmo 181/2014, odvoláním napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. K tomu uvedl, že je sice pravdou, že v ustanovení § 504 občanského zákoníku je upraveno obchodní tajemství tak, jak na to stěžovatelka poukazuje, na druhou stranu však zákon o veřejných rejstřících stanoví, co je povinně obsahem sbírky listin. Pokud tedy příslušné listiny mají být do sbírky zařazeny, vychází se z toho, že v ní mají být přístupny osobám, které na tom mají právní zájem, a je proto nutné, aby obsah těchto listin nebyl upravován.
7. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V nyní projednávaném případě je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s náhledem rejstříkového a odvolacího soudu na její povinnost předložit zákonem požadované listiny, které jsou povinně zakládány do sbírky listin, resp. na otázku, zda obsah těchto listin může být s ohledem na ochranu informací, které stěžovatelka považuje za své obchodní tajemství, upraven či nikoli.
9. Ústavní soud se již v minulosti v několika svých rozhodnutích zabýval problematikou předkládání listin (obsahujících údaje jak o osobách fyzických, tak o osobách právnických a jejich majetkových poměrech) za účelem jejich zařazení do sbírky listin. Ani v jednom z dosud projednávaných případů, které se ve své podstatě shodují s případem nyní projednávaným, však porušení ústavně zaručených práv tehdejších stěžovatelů neshledal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 833/08 , a usnesení ze dne 27.
8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2535/12 , obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dříve projednávaných případech tehdejší stěžovatelé odůvodňovali odepření předložení předmětných listin za účelem jejich zveřejnění ve sbírce listin tím, že by tím došlo k nepřiměřenému shromažďování a zveřejňování údajů týkajících se statutárních orgánů společnosti (fyzických osob) a jejich majetkových poměrů. Přesto, že nynější stěžovatelka předložení předmětných listin se začerněnými položkami odůvodnila nikoli nutností ochrany soukromého a rodinného života členů svých statutárních orgánů, ale nutností ochrany svého obchodního tajemství (za které stěžovatelka, která není vlastním výrobcem zařízení či softwarových produktů s vlastním výrobním a vývojovým know-how, ale výsledkem jejíž podnikatelské činnosti je pouze přímý prodej nakoupeného zboží či poskytování služeb, považuje svou obchodní strategii a vnitřně nastavené hospodářské procesy, které jsou dle jejího názoru pro konkurenci seznatelné z listin, jejichž doložení po ní soudy požadují), má Ústavní soud za to, že závěry předešlých rozhodnutí, co do vypořádání se s otázkou možného porušení ústavně zaručených práv zveřejněním určitých údajů ve sbírce listin, lze aplikovat i na nyní projednávaný případ.
10. Zákon o veřejných rejstřících, který byl přijat v důsledku zásadních změn v oblasti soukromého práva, k nimž došlo s účinností k 1. 1. 2014, nahradil mj. dosavadní právní úpravu evidence podnikatelů obsaženou v nyní již zrušeném zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), v posledně účinném znění. Ustanovení § 66 zákona o veřejných rejstřících uvádí výčet dokumentů povinně zakládaných do sbírky listin (dříve shodně upraveno ustanovením § 38i obchodního zákoníku), mezi něž patří i po stěžovatelce požadované účetní závěrky, přičemž zákon o veřejných rejstřících neuvádí žádné důvody, pro které by bylo možno předložení těchto dokumentů za účelem jejich založení do sbírky listin odmítnout či v jejich rámci znemožnit čitelnost některých, tam dle příslušných právních předpisů obligatorně uváděných údajů.
Podle ustanovení § 104 téhož zákona dále platí, že předseda senátu může uložit pořádkovou pokutu zapsané osobě tehdy, jestliže neuposlechla výzvy rejstříkového soudu, aby mu sdělila skutečnosti nebo předložila listiny potřebné k rozhodnutí v řízení zahájeném bez návrhu nebo aby mu předložila listiny, které podle tohoto nebo jiného zákona mají být založeny do sbírky listin; pořádkovou pokutu lze uložit do výše 100.000,- Kč.
11. A právě podle posledně uvedeného ustanovení postupovaly obecné soudy rovněž v nyní souzené věci. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že soudy při ukládání pořádkové pokuty stěžovatelce postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy a svá rozhodnutí řádně, byť stručně odůvodnily. Ústavní soud má navíc za to, že výše uvedená zákonná úprava listin povinně zveřejňovaných ve sbírce listin sleduje legitimní cíl, když důvodem pro založení předmětných účetních závěrek do sbírky listin je, že se jedná o dokumenty, z nichž lze zjistit stav hospodaření zapsaných subjektů, což jsou mnohdy zásadní informace pro investory, resp. obchodní partnery, jakož i pro jiné soutěžitele (účastníky hospodářské soutěže) či spotřebitele (srov. Hampel, P.; Walder, I.
Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 195 - 198, obdobně též Plíhal, T. Porušování povinnosti zakládat řádně listiny do sbírky listin jako důvod pro zrušení právnické osoby s likvidací soudem. Bulletin advokacie. 2014, č. 1, str. 46).
12. Obstát nemůže ani námitka, že zveřejněním stěžovatelkou začerněných údajů by mohlo dojít k poskytnutí neodůvodněné výhody jejím konkurentům a tím i k narušení rovné soutěže mezi hospodářskými subjekty, když povinnost zveřejňovat příslušné údaje účetně ekonomického charakteru, o jejichž nezveřejnění stěžovatelka usilovala, mají i subjekty, které jsou vůči stěžovatelce v konkurenčním postavení. Ke znevýhodnění stěžovatelky vůči ostatním soutěžitelům tak v důsledku uvedeného zjevně dojít nemůže.
13. Jako nepřípadnou je třeba odmítnout též námitku stěžovatelky stran nerovnosti mezi subjekty soukromého a veřejného práva, kterou stěžovatelka dovozovala z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce mohou žadateli odepřít poskytnutí informace, je-li tato obchodním tajemstvím. To proto, že stěžovatelka se zde dovolává srovnání dvou právních úprav, které však mají zcela odlišný předmět a účel regulace.
Tato námitka by však nemohla být shledána důvodnou ani tehdy, pokud by bylo možné srovnání těchto právních úprav skutečně provést, neboť stěžovatelka při konstrukci této námitky vychází z mylného předpokladu, že subjekt povinný k poskytování informací je oprávněn s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odepřít poskytnutí informace o svém hospodaření s veřejnými prostředky. Tak tomu však mj. s přihlédnutím k § 9 odst. 2 téhož zákona není (viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.
12. 2004, č. j. 7 A 118/2002-37).
6. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
7. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V nyní projednávaném případě je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s náhledem rejstříkového a odvolacího soudu na její povinnost předložit zákonem požadované listiny, které jsou povinně zakládány do sbírky listin, resp. na otázku, zda obsah těchto listin může být s ohledem na ochranu informací, které stěžovatelka považuje za své obchodní tajemství, upraven či nikoli.
9. Ústavní soud se již v minulosti v několika svých rozhodnutích zabýval problematikou předkládání listin (obsahujících údaje jak o osobách fyzických, tak o osobách právnických a jejich majetkových poměrech) za účelem jejich zařazení do sbírky listin. Ani v jednom z dosud projednávaných případů, které se ve své podstatě shodují s případem nyní projednávaným, však porušení ústavně zaručených práv tehdejších stěžovatelů neshledal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 833/08 , a usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2535/12 , obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dříve projednávaných případech tehdejší stěžovatelé odůvodňovali odepření předložení předmětných listin za účelem jejich zveřejnění ve sbírce listin tím, že by tím došlo k nepřiměřenému shromažďování a zveřejňování údajů týkajících se statutárních orgánů společnosti (fyzických osob) a jejich majetkových poměrů. Přesto, že nynější stěžovatelka předložení předmětných listin se začerněnými položkami odůvodnila nikoli nutností ochrany soukromého a rodinného života členů svých statutárních orgánů, ale nutností ochrany svého obchodního tajemství (za které stěžovatelka, která není vlastním výrobcem zařízení či softwarových produktů s vlastním výrobním a vývojovým know-how, ale výsledkem jejíž podnikatelské činnosti je pouze přímý prodej nakoupeného zboží či poskytování služeb, považuje svou obchodní strategii a vnitřně nastavené hospodářské procesy, které jsou dle jejího názoru pro konkurenci seznatelné z listin, jejichž doložení po ní soudy požadují), má Ústavní soud za to, že závěry předešlých rozhodnutí, co do vypořádání se s otázkou možného porušení ústavně zaručených práv zveřejněním určitých údajů ve sbírce listin, lze aplikovat i na nyní projednávaný případ.
10. Zákon o veřejných rejstřících, který byl přijat v důsledku zásadních změn v oblasti soukromého práva, k nimž došlo s účinností k 1. 1. 2014, nahradil mj. dosavadní právní úpravu evidence podnikatelů obsaženou v nyní již zrušeném zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), v posledně účinném znění. Ustanovení § 66 zákona o veřejných rejstřících uvádí výčet dokumentů povinně zakládaných do sbírky listin (dříve shodně upraveno ustanovením § 38i obchodního zákoníku), mezi něž patří i po stěžovatelce požadované účetní závěrky, přičemž zákon o veřejných rejstřících neuvádí žádné důvody, pro které by bylo možno předložení těchto dokumentů za účelem jejich založení do sbírky listin odmítnout či v jejich rámci znemožnit čitelnost některých, tam dle příslušných právních předpisů obligatorně uváděných údajů. Podle ustanovení § 104 téhož zákona dále platí, že předseda senátu může uložit pořádkovou pokutu zapsané osobě tehdy, jestliže neuposlechla výzvy rejstříkového soudu, aby mu sdělila skutečnosti nebo předložila listiny potřebné k rozhodnutí v řízení zahájeném bez návrhu nebo aby mu předložila listiny, které podle tohoto nebo jiného zákona mají být založeny do sbírky listin; pořádkovou pokutu lze uložit do výše 100.000,- Kč.
11. A právě podle posledně uvedeného ustanovení postupovaly obecné soudy rovněž v nyní souzené věci. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že soudy při ukládání pořádkové pokuty stěžovatelce postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy a svá rozhodnutí řádně, byť stručně odůvodnily. Ústavní soud má navíc za to, že výše uvedená zákonná úprava listin povinně zveřejňovaných ve sbírce listin sleduje legitimní cíl, když důvodem pro založení předmětných účetních závěrek do sbírky listin je, že se jedná o dokumenty, z nichž lze zjistit stav hospodaření zapsaných subjektů, což jsou mnohdy zásadní informace pro investory, resp. obchodní partnery, jakož i pro jiné soutěžitele (účastníky hospodářské soutěže) či spotřebitele (srov. Hampel, P.; Walder, I. Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 195 - 198, obdobně též Plíhal, T. Porušování povinnosti zakládat řádně listiny do sbírky listin jako důvod pro zrušení právnické osoby s likvidací soudem. Bulletin advokacie. 2014, č. 1, str. 46).
12. Obstát nemůže ani námitka, že zveřejněním stěžovatelkou začerněných údajů by mohlo dojít k poskytnutí neodůvodněné výhody jejím konkurentům a tím i k narušení rovné soutěže mezi hospodářskými subjekty, když povinnost zveřejňovat příslušné údaje účetně ekonomického charakteru, o jejichž nezveřejnění stěžovatelka usilovala, mají i subjekty, které jsou vůči stěžovatelce v konkurenčním postavení. Ke znevýhodnění stěžovatelky vůči ostatním soutěžitelům tak v důsledku uvedeného zjevně dojít nemůže.
13. Jako nepřípadnou je třeba odmítnout též námitku stěžovatelky stran nerovnosti mezi subjekty soukromého a veřejného práva, kterou stěžovatelka dovozovala z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce mohou žadateli odepřít poskytnutí informace, je-li tato obchodním tajemstvím. To proto, že stěžovatelka se zde dovolává srovnání dvou právních úprav, které však mají zcela odlišný předmět a účel regulace. Tato námitka by však nemohla být shledána důvodnou ani tehdy, pokud by bylo možné srovnání těchto právních úprav skutečně provést, neboť stěžovatelka při konstrukci této námitky vychází z mylného předpokladu, že subjekt povinný k poskytování informací je oprávněn s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odepřít poskytnutí informace o svém hospodaření s veřejnými prostředky. Tak tomu však mj. s přihlédnutím k § 9 odst. 2 téhož zákona není (viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 A 118/2002-37). V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2015 Radovan Suchánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu