Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Němečka, advokáta, sídlem Heršpická 800/6, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2020 č. j. 45 C 17/2019-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021 č. j. 13 Co 139/2021-126 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022 č. j. 30 Cdo 985/2022-162, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že tento v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumentaci, s níž se ovšem obecné soudy řádně vypořádaly. Pokud pak stěžovateli přiznaly částku 69 500 Kč jako náhradu za nepřiměřeně dlouhé řízení, pak z napadených rozhodnutí je zcela zřetelné, jak k této částce při zohlednění východisek relevantní judikatury dospěly a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby obecnými soudy takto stanovenou částku jakkoliv přehodnocoval.
V projednávané věci daly obecné soudy stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že doba, po kterou se účastnil řízení vedeného u Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 34 C 297/2004 byla nepřiměřená a z toho důvodu mu náleží odpovídající náhrada škody. V čem se obecné soudy a stěžovatel rozchází, je výše odškodnění, neboť ta mu byla přiznána toliko v omezeném rozsahu. Z ústavněprávního hlediska je pak podstatnou především skutečnost, jakým způsobem se obecné soudy s touto skutečností vypořádaly. Z odůvodnění nalézacího soudu se podává, že tento považoval za důvod pro snížení náhrady škody složitost věci a počet soudních stupňů, které ve věci rozhodovaly.
Naopak za kritérium, pro které soud považoval význam věci pro stěžovatele za mírně zvýšený, neboť tento byl posledním právním nástupcem, byla ta skutečnost, že se nemovitost stala předmětem restituce. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovanou dobu soudního řízení je třeba rozdělit na dva úseky a pro každý z nich stanovit výši zadostiučinění zvlášť. Je tomu tak z toho důvodu, že v době před zamítnutím restitučního nároku vůči své osobě byl stěžovatel ve větší nejistotě, než jak tomu bylo posléze, kdy bylo rozsudkem nalézacího soudu stanoveno, že povinnou osobou je žalovaný 1) a 2).
Stěžovateli nebyla uložena povinnost spornou nemovitost vydat. Tato byla uložena žalovanému 1) a 2), což může mít sice teoreticky následně dopad i na práva stěžovatele, ale pro účely odškodňovacího řízení se jedná o možnost relativně vzdálenou. Nebylo jisto, jakým způsobem, v jakém rozsahu a na kom se bude restituent svých práv dále domáhat. Namítá-li stěžovatel, že v současné době čelí v souvislosti se spornou nemovitostí další žalobě, nutno uvést, že tato skutečnost nemůže mít vliv na posuzování výše odškodnění v jiném řízení.
Předmětem posuzování musí být stále jen a pouze nejistota, jíž musel stěžovatel čelit v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 297/2004. Poukazuje-li stěžovatel stran svého znejistění na skutečnost, že nabyl spornou nemovitost poté, co byla pravomocně zamítnuta restituční žaloba, nutno uvést, že při svém právním vzdělání mu muselo být zřejmé, že i pravomocné rozhodnutí soudu může být zvráceno rozhodnutím Nejvyššího či Ústavního soudu. Stěžovatel se i přes tuto svoji znalost rozhodl kupní smlouvu na spornou nemovitost uzavřít, čímž dal najevo, že je ochoten nést jistou míru rizika.
Stěžovatel sice nemohl počítat s nepřiměřenou délkou řízení, ale s tím, že jeho postavení může být zpochybněno, počítat musel. Pokud tedy odvolací soud přistoupil k dalšímu krácení základní částky odškodnění s ohledem na snížený význam řízení pro stěžovatele, lze takto učiněný závěr považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu