Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení evropského pověřeného žalobce ze dne 2. září 2024 sp. zn. I.000578/2022, za účasti Úřadu evropského veřejného žalobce - pracoviště Praha, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 26. 4. 2024 č. j. KRPA-294661-83/TČ-2022-000093-ZJ podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Z odůvodnění daného usnesení se podává, že dne 23. 9. 2022 byl policejním orgánem vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení, kterému předcházelo rozhodnutí evropského veřejného žalobce o zahájení trestního řízení pro uvedené trestné činy.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu evropský pověřený žalobce napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Mimo jiné nepřisvědčil námitce stěžovatele o nepříslušnosti evropského pověřeného žalobce k rozhodnutí o stížnosti proti uvedenému usnesení policejního orgánu. K tomu konstatoval, že nedal pokyn či předchozí souhlas k vydání usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele, ani se na jeho tvorbě nijak nepodílel, a současně připomněl právní rámec výkonu působnosti Úřadu evropského veřejného žalobce.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nepříslušnost evropského pověřeného žalobce k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení jeho trestního stíhání. Uvádí, že dané usnesení bylo vydáno na pokyn či se souhlasem evropského pověřeného žalobce, a že tak bylo povinností policejního orgánu předložit stížnost nikoli témuž evropskému pověřenému žalobci, ale příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce. Zdůrazňuje, že jde o Ústavním soudem dosud neřešenou problematiku a že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájem.
5. Evropský pověřený žalobce se podle stěžovatele nedostatečně zabýval relevantní právní úpravou, omezil se na vysvětlení toho, proč může rozhodovat o zahájení trestního stíhání, poskytl vnitřně rozporná tvrzení stran toho, zda inicioval či neinicioval trestní stíhání a vydání usnesení o jeho zahájení, bez hlubších úvah konstatoval přednost evropského práva a nekonkretizoval relevantní právní úpravu či příklady z praxe, kterými by své úvahy doložil. Podle stěžovatele je zjevné, že evropský pověřený žalobce vydal pokyn či souhlas ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, jak jej vykládá ustálená judikatura českých soudů, a musí proto respektovat i z toho plynoucí zákonem předvídané následky, a to včetně požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014
sp. zn. III. ÚS 2520/14
, podle kterého rozhoduje-li o stížnosti proti zahájení trestního stíhání týž státní zástupce, který dal pokyn k zahájení trestního stíhání, lze pochybovat o jeho nestrannosti.
6. Stěžovatel má za to, že evropský pověřený žalobce postupoval v rozporu nejen s vnitrostátní právní úpravou, ale i s právní úpravou Evropské unie. Podotýká, že evropský pověřený žalobce v napadeném usnesení zdůraznil přednost nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. 10. 2017 (dále jen "nařízení EPPO"), kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, před vnitrostátním právem. Tím se podle stěžovatele snažil vzbudit dojem znemožnění aplikace § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Tak to ale podle stěžovatele není, neboť i po přijetí zmíněného nařízení EPPO se konkrétní pravomoci evropských pověřených žalobců řídí jednotlivými vnitrostátními právními řády. Tvrdí, že nařízení EPPO neobsahuje žádné ustanovení, které by aplikaci § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu vylučovalo, naopak z něj vyplývá, že i kdyby vnitrostátní úprava stanovila příslušnost evropského pověřeného žalobce, nebyl by tento oprávněn přezkoumávat své vlastní rozhodnutí zahájit trestní stíhání. Instanční přezkum takového svého rozhodnutí je povinen přenechat dohlížejícímu evropskému žalobci jakožto příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby se Ústavní soud v posuzované věci obrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.
8. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyšetřovací spis a vyjádření evropského pověřeného žalobce coby účastníka řízení.
9. Evropský pověřený žalobce ve svém vyjádření poukázal na to, že předmětné trestní řízení bylo zahájeno po vyhodnocení trestního oznámení Centra pro regionální rozvoj České republiky rozhodnutím evropského pověřeného žalobce ze dne 2. 9. 2022 sp. zn. R.000969/2022, tedy vydáním formálního rozhodnutí evropského pověřeného žalobce podle článku 26 odst. 1 nařízení EPPO. Znovu zopakoval, že k vydání napadeného usnesení policejního orgánu nedal pokyn, nedal předchozí souhlas a ani se na jeho tvorbě nijak nepodílel, a že samotné rozhodnutí o zahájení trestního řízení evropským pověřeným žalobcem nelze považovat za vyjádření souhlasu či dokonce pokynu k pozdějšímu zahájení trestního stíhání, resp. vydání usnesení podle § 160 odst. 1 trestního řádu policejním orgánem. Zahájení trestního řízení je nutno odlišovat od zahájení trestního stíhání, proto podle něj nebyly splněny žádné zákonné podmínky, aby měl povinnost předložit stížnost k rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce dle § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
10. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž znovu zdůrazňuje, že neexistuje žádná judikatura, která by postup zvolený evropským pověřeným žalobcem popisovala a validovala. Opětovně rovněž uvádí, že na dodržování § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu je podle jeho mínění nutno trvat i v rámci přípravného řízení a že neexistuje jediný důvod, proč by pokyn obsažený v rozhodnutí o zahájení trestního řízení měl být výjimkou, která materiální přezkum nepřipouští. Rovněž skutečnost, že mezi pokynem a zahájením trestního stíhání probíhá prošetřování, nemůže podle něj vyloučit materiální přezkum vztahu mezi tímto pokynem a zahájením trestního stíhání. Poukazuje na to, že pro posouzení naplnění podmínek § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu není rozhodující forma pokynu, ale naopak je nutné setrvat na požadavku materiálního přezkumu jakéhokoliv pokyn obsahujícího úkonu, pakliže z něj vyplývá názor na otázky důležité pro řešení věci. Dodává, že brojí proti tomu, aby právní systém umožňoval evropským pověřeným žalobcům prosazovat svou vůli směřující k zahájení stíhání, a nikoliv proti nevyřčenému souhlasu se stíháním vzešlým z rozhodnutí policejního orgánu.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho přesvědčení, že evropský pověřený žalobce, který formálně zahájil trestní řízení a vykonává dozorová oprávnění a povinnosti, rozhodl o podané stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a nepředložil stížnost k rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce. Tímto mělo být porušeno právo stěžovatele nebýt stíhán jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
14. Z vyšetřovacího spisu, který si Ústavní soud za účelem posouzení věci vyžádal, vyplývá, že rozhodnutím evropského pověřeného žalobce ze dne 2. 9. 2022 sp. zn. R.000969/2022 bylo zahájeno trestního řízení (viz č. l. 2 vyšetřovacího spisu). Z obsahu rozhodnutí se podává, že trestní řízení bylo zahájeno na základě oznámení Centra pro regionální rozvoj České republiky, které (zkráceně uvedeno) coby poskytovatel dotace v rámci Integrovaného regionálního operačního programu Evropského fondu pro regionální rozvoj schválilo v roce 2018 projekt pro spolek X, jehož předsedou byl stěžovatel. Tento spolek následně z celkové možné výše dotace nejméně 22 568 721,15 Kč uplatňoval v období od 4. 9. 2018 do 30. 4. 2021 náklady, které nebyl oprávněn uplatnit. Současně na základě provedené kontroly existuje oprávněná pochybnost o jejich důvodech, vzniku a výši. Celkem mohla být způsobena škoda na úkor Integrovaného regionálního operačního programu Evropského fondu pro regionální rozvoj ve výši cca 232 000 EURO a na úkor státního rozpočtu České republiky ve výši cca 27 000 EURO.
15. Následně policejní orgán po provedeném prověřování vydal dne 26. 4. 2024 usnesení č. j. KRPA-294661-83/TČ-2022-000093-ZJ, kterým bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele.
16. Podstatná je podle Ústavního soudu z hlediska posuzované věci skutečnost, že zahájení trestního řízení je nutno odlišovat od zahájení trestního stíhání. Trestní řízení se zahajuje, pokud z trestního oznámení, případně z jiných zdrojů informací či z operativních poznatků, vyplývá podezření, že by mohl být spáchán trestný čin. Jde tedy o formální úkon, od kterého probíhá postup před zahájením trestního stíhání (prověřování) podle trestního řádu. Je pak povinností příslušných orgánů činných v trestním řízení zajišťovat a vyhodnocovat důkazy, a to jak ve prospěch, tak v neprospěch podezřelého, a současně dbát práv všech účastníků trestního řízení. Naproti tomu trestní stíhání lze zahájit až na základě výsledků fáze prověřování po zahájení trestního řízení, a to nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti, že byl spáchán trestný čin a že se jej dopustila konkrétní osoba, která splňuje další podmínky pro vznik trestní odpovědnosti.
17. V tomto smyslu evropský pověřený žalobce důvodně v napadeném usnesení zdůraznil, že rozhodnutí o zahájení trestního řízení je formálním rozhodnutím podle článku 26 odst. 1 nařízení EPPO. Úkolem policejního orgánu je pak věc řádným procesním způsobem prověřit a následně vyhodnotit, zda jsou dány důvody pro odložení nebo postoupení věci či pro zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. V tomto smyslu je třeba rozlišovat zahájení trestního řízení a zahájení trestního stíhání.
18. K uplatněným námitkám stěžovatele je třeba zdůraznit, že s ohledem na uvedené skutečnosti nelze rozhodnutí evropského pověřeného žalobce ze dne 2. 9. 2022 podle článku 26 odst. 1 nařízení EPPO, které pouze ve spojení se záznamem o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 věta první trestního řádu) zahajuje prověřování, jako první fázi trestního řízení, považovat za pokyn ani jiný obdobný akt směřující bezprostředně k zahájení trestního stíhání. V tomto směru jde o acte clair [k doktríně "acte clair" viz rozsudek Soudního dvora Srl CILFIT v Ministry of Health (1982)], a proto není třeba pokládat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie. Jeho rozhodnutí o zahájení trestního řízení tak v žádném případě nelze považovat za vyjádření souhlasu či přímo pokynu k pozdějšímu zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Evropský pověřený žalobce následně k vydání usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele nedal pokyn, předchozí souhlas, ani se na jeho tvorbě nijak nepodílel.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že tvrzení stěžovatele o nepříslušnosti evropského pověřeného žalobce k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení jeho trestního stíhání nelze akceptovat. Nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby měl evropský pověřený žalobce povinnost předložit stížnost k rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce podle § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu