Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, č. j. 53 Co 40/2025-705, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 12. 2024, č. j. 25 P 37/2017-665, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a E. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je míra důkazního standardu při prodlužování předběžného opatření v opatrovnické věci.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 24. 9. 2024, č. j. 25 P 37/2017-510, ve znění usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 11. 2024, č. j. 53 Co 321/2024-593, nařídil předběžné opatření, kterým byly nezletilé děti J. K. a A. K. svěřeny do zatímní péče vedlejší účastnice, jejich matky. Stěžovateli byl tímto předběžným opatřením umožněn styk s dětmi za asistence organizace Area Fausta, a to každý týden v úterý od 16 do 18 hodin. Nyní napadeným usnesením obvodní soud prodloužil na dobu tří měsíců od vykonatelnosti platnost tohoto předběžného opatření. Obvodní soud v napadeném usnesení uvedl, že stávající úprava střídavé péče neposkytuje nezletilým bezpečné výchovné prostředí, kdy stěžovatel (otec) není schopen řešit konflikty bez výrazného a nekontrolovatelného projevu svých negativních emocí. Obvodní soud za účelem posouzení výchovných kompetencí rodičů a zjištění vzájemných vztahů ustanovil znalce z oboru psychologie a psychiatrie a současně upravil asistované styky. Při vydání napadeného usnesení obvodní soud vycházel především ze zpráv organizace Area Fausta pořízených v průběhu jednotlivých asistovaných setkání stěžovatele s dětmi. Z těchto zpráv vyplývá, že stěžovatel má mnohdy zřetelný problém se i v průběhu asistovaných setkání ovládat a sděluje dětem nevhodné informace (např. že vedlejší účastnice má psychickou chorobu a její výchova je nevhodná), kdy děti reagují obranou vedlejší účastnice a přáním zůstat v její péči.
4. Stěžovatel napadl usnesení obvodního soudu odvoláním, které městský soud shledal nedůvodným a usnesení obvodního soudu nyní napadeným usnesením jako věcně správné potvrdil.
5. Stěžovatel uvádí, že soudy svá rozhodnutí založily na skutečnostech, které ani nebyly prokázány. Stěžovatel má pro syny údajně představovat nebezpečí. Soudy obrací veškeré důkazy proti jejich smyslu a stěžovatelem navrhované důkazy neprovádějí vůbec. Prostředí u matky přitom děti závažným způsobem poškozuje, neboť mladší A. ve škole pláče (což nikdy dříve nedělal) a starší J. se ve škole projevuje agresivně, kdy za poslední pololetí dostal 11 poznámek za nevhodné chování a k tomu třídní i ředitelskou důtku (což se dříve, podobně jako u mladšího A., nikdy nedělo). Soudy uvedené chování dětí bez jakéhokoliv zřejmého důvodu přisuzují otci.
6. Soudy uvádějí, že děti nechtějí trávit čas s otcem, avšak pomíjejí, že soudy jsou povinny respektovat rodičovská práva stěžovatele jako otce, neboť děti doposud nemají reálnou představu o tom, co je pro ně výhodné a co nikoliv. Děti nechápou, že je pro ně dobré, aby byly vychovávány někým, kdo jim bude vštěpovat dobré vychování a disciplínu. Soudy taktéž zcela ignorují právo na rodinný život potomků z nové rodiny stěžovatele, kteří ze dne na den přišli o sourozence.
7. Stěžovatel se taktéž ohrazuje vůči argumentaci soudů, které částečně opřely odůvodnění napadených usnesení o závěry Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 vyslovené v usnesení o stížnosti proti usnesení o odložení věci. Státní zástupce v předmětném usnesení uvádí, že věc sice nedosahuje takové intenzity, aby byla řešena prostředky trestního práva, avšak dále je uvedeno, že fyzické tresty a psychicky hrubé jednání vůči dětem nemají ve výchově místo. Stěžovatel uvádí, že předmětné závěry státního zástupce jsou zcela spekulativní, a on neměl možnost se proti nim bránit. Argumentace těmito závěry v napadených usneseních je podle stěžovatele zcela nepřijatelná a stres u dětí je podle něho vyvolán výchovou matky.
8. Stěžovatel považuje za šokující, že soudy při prodloužení předběžného opatření vycházely ze zpráv organizace Area Fausta, a to, jak v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, až do doby, než budou známy závěry znaleckého posudku. Stěžovatel k tomuto uvádí, že je mu bráněno ve styku s dětmi a není vymáhán pravomocný rozsudek stanovící střídavou péči.
9. Stěžovatel dále podotýká, že již žádné další asistované styky prostřednictvím Area Fausta neproběhnou, neboť tato organizace podala na stěžovatele nepravdivé trestní oznámení. Je zde tedy jasně dán střet zájmů a jsou-li napadená rozhodnutí založena na podkladech této organizace, jsou nezákonná.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není právně zastoupen advokátem, neboť doložil, že sám je advokátem, což je v souladu se závěry stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přistupuje zdrženlivě k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech. Jsou to totiž tyto soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto je Ústavní soud nemůže nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé.
13. Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rozhodují-li soudy ve věcech týkajících se dětí, musejí se zabývat nejlepším zájmem dítěte, který má v takových případech prvořadý význam (viz nález ze dne 26. 4. 2023
sp. zn. IV. ÚS 147/23
).
14. Ve vztahu k názoru či přání dítěte Ústavní soud konstatoval, že je-li dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 2943/14
ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Nejlepší zájem dítěte má tedy při vyvažování vysokou prioritu [viz nález
sp. zn. I. ÚS 3216/13
ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)].
15. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že věk 12 let je možno považovat za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem a po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem. Nelze vyloučit, že i devítileté dítě jako mladší A. bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo schopno se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání (srov. závěry uvedené v nálezu ze dne 26. 5. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2482/13
).
16. Ústavní soud je toho názoru, že soudy postupovaly při svém rozhodování při prodloužení předběžného opatření v souladu s výše uvedenými premisami. Stěžovateli lze přisvědčit, že ve věci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které stanovilo střídavou péči. Nicméně návrhem matky bylo zahájeno řízeno o změně výchovy, a to především s ohledem na přání dětí, které jsou t. č. ve věku takřka 13 let a 9 let, tj. v souladu s judikaturou Ústavního soudu jsou již ve věku, kdy je nutno zohledňovat jejich názor velmi významně, nejsou-li dány okolnosti zvláštního zřetele hodné. Ústavní soud taktéž podotýká, že vyšlo-li v řízení najevo, že stěžovatelovy výchovné metody mohou být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, je taktéž nutno k tomu přihlédnout. Není přitom zásadní, že jde o závěry státního zastupitelství z jiného (skončeného) řízení, neboť stěžovatel má právo a možnost tyto závěry rozporovat a k podpoře svých tvrzení navrhovat důkazy v probíhajícím opatrovnickém řízení. V ústavní stížnosti se stěžovatel omezil na pouhé popření pravdivosti těchto závěrů státního zástupce, z nichž částečně vycházel městský soud.
17. Jestliže soudy vyšly z průběžných zpráv organizace Area Fausta při posouzení, zda je nutné prodloužit trvání předběžného opatření, nespatřuje na tom Ústavní soud nic nepatřičného, neboť soudy vyčkávají na vyhotovení příslušného znaleckého posudku, na základě něhož bude možné ve věci meritorně rozhodnout, a předmětné zprávy poskytují nestranný popis průběhu schůzek. Napadená rozhodnutí lze považovat za dostatečně odůvodněná, neboť soudy vycházely nejenom ze zpráv (nezávislé) organizace Area Fausta, ale taktéž z názoru nezletilých J. a A., kteří ve svém věku již zvládnou formulovat své názory a svá přání, jakož i ze zprávy poskytnuté školským zařízením (z ní vyplývalo, že děti byly stěžovatelem fyzicky i verbálně napadány, když neznaly odpověď na znalostní otázky, a že si přejí zůstat nadále s matkou). Do doby vydání meritorního rozhodnutí ve věci, k němuž by mělo dojít vzhledem k naléhavosti věci velmi rychle, lze napadená rozhodnutí považovat za dostatečně odůvodněná a vydaná v souladu s kritérii nejlepšího zájmu nezletilých dětí.
18. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu