Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GINESTRE, s.r.o., se sídlem Dušní 906/8, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Fialou, advokátem, se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2022 č. j. 26 Cdo 1454/2022-173, a proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2021 č. j. 20 Co 240/2021-147, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných výroků rozhodnutí obecných soudů s odkazem na tvrzené porušení práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2021, č. j, 14 C 72/2018-104, bylo rozhodnuto, že žaloba stěžovatelky proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu čp. X1, P. o zaplacení částky 64 386 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení se zamítá. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021 č. j. 20 Co 240/2021-147 bylo o odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto výrokem prvním tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2022 č. j. 26 Cdo 1454/2022-173 bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že se žalobou domáhala po uvedeném společenství vlastníků jednotek náhrady škody, spočívající ve slevě na nájemném, kterou poskytla svému nájemci nebytového prostoru č. X2, umístěném v budově č.p. X1, zapsané na LV č. X3 pro k. ú. Staré Město. Uvedenou slevu na nájemném byla stěžovatelka nucena poskytnout, jelikož nebytový prostor byl odpojen od dodávek tepla. Žalovaný, jako společenství vlastníků jednotek v domě, je však povinný spravovat společné části domu, mezi které patří i kotelna.
Nájemce stěžovatelky po zjištění, že platí za ohřev teplé vody nejen za pronajatý nebytový prostor, ale i za další jednotky v domě, které byly na kotel taktéž napojeny, ukončil smluvní vztah s provozovatelem kotelny K.V.K. gas spol. s.r.o. v lednu roku 2015. Následně byl žalovaný opakovaně vyzýván k nápravě, a to aby uvedený nebytový prostor napojil na topný systém. K prokázání uvedených výzev kromě listinných důkazů před soudem prvního stupně stěžovatelka navrhla také výslech paní Michaely Chon, zaměstnankyně nájemce nebytového prostoru stěžovatele, viz.
vyjádření stěžovatele ze dne 15. 5. 2019, doručené do datové schránky soudu dne 16. 5. 2019. Soud prvního stupně však tento důkaz neprovedl, i když byl prý stěžejní z hlediska doby, po kterou žalovaný nereagoval na výzvy stěžovatelky k napojení do topného systému v domě. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho závěry ztotožnil a dodal, že oprava kotlů byla podmíněna rozhodnutím shromáždění vlastníků žalovaného, na jehož základě teprve vznikla žalovanému povinnost k provedení této opravy.
Soudy tak pro své hodnocení vyšly podle stěžovatelky z těchto základních skutečností: za a) nájemce stěžovatele ukončil smluvní vztah s provozovatelem kotelny K.V.K. gas spol. s r.o. v lednu 2015, za b) ke konci ledna 2015 došlo k odpojení kotlů a jejich opětovnému zapojení až 17. 12. 2015, za c) k odpojení kotlů došlo na žádost nájemce stěžovatele, za d) doba cca 1,5 měsíce je přiměřená povaze opětovného zapojení kotlů a za e) oprava kotlů byla podmíněna rozhodnutím shromáždění žalovaného. Takto zjištěné skutečnosti jsou však podle stěžovatelky v rozporu s provedenými důkazy.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci.
5. Odvolací soud v dané věci konstatoval, že žalovaný nemohl porušit smluvní povinnost ve smyslu ustanovení § 2913 o. z., neboť právní vztah mezi účastníky řízení byl založen vlastnictvím jednotky ve smyslu § 1158 a násl. o. z., a neporušil ani žádnou zákonnou povinnost ve smyslu § 2910 o. z. Žalovaný je podle § 1190 a § 1194 o. z. odpovědný za správu domu a dle ustanovení § 2 písm. a) bod 2 zák. č. 67/2013 Sb. je i poskytovatelem služeb v domě, kterými jsou dle ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. i dodávka tepla a teplé užitkové vody.
Na tomto základě a na základě čl. II odst. 1 písm. b) stanov byl žalovaný povinen provozovat kotelnu, která je dle § 5 písm. g) nařízení vlády č. 366/2013 Sb. společnou částí domu. Nebylo však sporu o tom, že do ledna 2015 si zásobování teplem a teplou vodou samostatně zajišťovala žalobkyně (stěžovatelka), respektive její nájemce, teplo bylo vyráběno v oddělených kotlích nacházejících se ve společných částech domu. Taková úprava vzájemných práv a povinností není vyloučena, jelikož domněnka, stanovená ustanovením § 1189 o.
z., je vyvratitelná. Pokud měly být nadále služby poskytovány prostřednictvím společenství, bylo k tomu třeba součinnosti obou stran a opravy kotlů. Žalovaný nebyl včas zpraven o tom, že nájemce žalobkyně vypověděl samostatně uzavřenou smlouvu o dodávce plynu a nemohl bez dalšího (informace od žalobkyně) předpokládat, že bude třeba (oproti dlouhodobě zavedené praxi) zajistit dodávku tepla do jednotky žalobkyně.
6. Odvolací soud dále připomenul, že vztah vlastníka bytu ke společenství vlastníků se podstatně odlišuje od vztahu nájemce bytu a jeho pronajímatele. Zatímco pronajímatel je povinen udržovat dům ve stavu způsobilém k užívání a je povinen oznámené poškození domu, které brání obvyklému bydlení, podle § 2265 o. z. odstranit, ze žádného ustanovení zákona neplyne povinnost žalovaného k žádosti svého člena provést konkrétní opravu; v souzené věci opravit v požadované lhůtě kotle. Shromáždění vlastníků jednotek dospělo k závěru, že je potřebná výměna bojlerů a zbývajících kotlů.
Konečná oprava si, jak plyne ze zápisu ze shromáždění vlastníků, vyžádala investici vyšší než 50 000 Kč, muselo proto o ní rozhodnout shromáždění vlastníků. Oprava kotlů tak byla podmíněna rozhodnutím shromáždění vlastníků žalovaného, na jehož základě teprve vznikla žalovanému povinnost k provedení této opravy. Svoje výhrady k přijatému usnesení shromáždění vlastníků mohla žalobkyně uplatnit formou předvídanou ustanovením § 1209 o. z., nikoliv cestou občanskoprávní žaloby.
7. Napadená rozhodnutí jsou řádně, podrobně a srozumitelně odůvodněna. Je v nich reagováno na všechny námitky a je tu dostatečně vyloženo, proč nemohla být stěžovatelka v řízení úspěšná. Rozhodnutí tak nelze považovat za nesouladná s ideou obecné spravedlnosti, jak se domnívá stěžovatelka. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadená rozhodnutí podrobně přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu