Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kamily Petrusové, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2024 č. j. 11 Kss 5/2023-156, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedy Obvodního soudu pro Prahu 6, sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces a principů výhrady zákona a právní jistoty.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 6. Nejvyšší správní soud jako kárný soud napadeným rozhodnutím uznal stěžovatelku vinnou z kárného provinění spočívajícího, zjednodušeně řečeno, v nevhodném a vyhroceném chování a vystupování a pochybení při protokolaci na jednání konaném dne 17. 4. 2023 ve věci péče o nezletilou. Nejvyšší správní soud za to stěžovatelce uložil kárné opatření snížení platu o 10 % na dobu 10 měsíců.
3. Podle Nejvyššího správního soudu si stěžovatelka na uvedeném jednání již od jeho počátku počínala tak, že důsledkem byla vyhrocená a emotivní atmosféra; již ve druhé minutě jednání nepřiměřeně zvyšovala hlas na právní zástupkyni otce a sdělila jí, že hodlá-li s ní polemizovat o náležitostech zastoupení a předložení plné moci, jednání odročí. Opakovaně odmítla zaprotokolovat vyjádření podle návrhu zástupkyně otce a námitku neuvedla do protokolu o jednání. Na žádost reagovala arogantně. V průběhu jednání nedůvodně hrozila uložením pořádkové pokuty či odročením jednání.
4. Takové jednání Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůstojné funkci soudce; ten má zvládat stresové situace a musí být odolný i vůči emotivním projevům účastníků řízení. V nynější věci přitom účastníci řízení vůči stěžovatelce nevystupovali extrémně. Je nadto důležité, jak chování soudce vnímá objektivně veřejnost a zda se může navenek jevit jeho vztah k účastníkům řízení. Povinnost rozhodnout o námitkách k obsahu protokolu pak soud má podle § 40 odst. 6 a 8 občanského soudního řádu, a to i tehdy, je-li k dispozici záznam z jednání. Samotná hrozba odročením jednání a uložením pořádkové pokuty v nynější věci je problematická, byť k nim stěžovatelka nakonec nepřistoupila, protože nebyly důvody k odročení jednání a právní zástupkyně otce nebyla vůči stěžovatelce vulgární a její chování, byť emotivnější, nebylo nepřiměřené situaci. Tyto pohrůžky se tak oprávněně tehdejším účastníkům mohly jevit jako mocenský nátlak.
5. Nejvyšší správní soud zohlednil, že nešlo o ojedinělý exces stěžovatelky. Na nevhodné reakce, náznaky výhružek či nepřiměřené zvyšování hlasu byla opakovaně upozorněna, třikrát jí byla za takové jednání udělena výtka. Na stěžovatelku bylo podáno mnoho stížností, z toho sedm z nich bylo vyhodnoceno jako důvodných či částečně důvodných. Obdobné vyplývalo ze zvukového záznamu z jiného jednání (týkajícího se jedné ze stížností a udělené výtky) z roku 2020; tehdy stěžovatelka rovněž bezdůvodně zvyšovala hlas, hrozila bezdůvodným odročováním jednání a nevhodně se vyjadřovala.
Šlo o jiné osoby než při jednání dne 17. 4. 2023, čímž se značně oslabuje obhajoba stěžovatelky, že v tomto případě reagovala na chování a situaci konkrétních účastníků řízení. U povahy a intenzity kárného opatření Nejvyšší správní soud zohlednil, že šlo o úmyslné jednání, závažné pochybení a dosavadní opatření k nápravě nebyla účinná, avšak současně že stěžovatelka je jinak pracovitou soudkyní a matkou samoživitelkou.
6. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud rozhodl o jejím kárném provinění bez náležitě posouzeného skutkového stavu, zejména bez přehrání celého záznamu z jednání ze dne 17. 4. 2023. Jednotlivé pasáže Nejvyšší správní soud vytrhává z kontextu, bagatelizuje projevy právní zástupkyně otce a zveličuje reakce stěžovatelky. Jeho hodnocení věci je subjektivní. Stěžovatelka proto předkládá vlastní doslovný přepis záznamu z jednání. Nejvyšší správní soud rovněž přehrál záznam z jednání, který nebyl předmětem kárné žaloby. Protože byl také předmětem udělení výtky, jde o porušení zákazu dvojího trestání. Stěžovatelka nemůže souhlasit s tím, že bezdůvodně hrozila odročením jednání, protože na jeho počátku bylo sporné, zda právní zástupkyně může otce skutečně zastupovat pro absenci plné moci ve spise. Chybějící plná moc by byla legitimním důvodem k odročení jednání. Právní zástupkyně se nadto sama chovala nevhodně a na základě předchozích zkušeností bylo jasné, že bude jednat obstrukčně. Stěžovatelka vše činila v zájmu urychlení řízení, což je důležité obzvláště v opatrovnických věcech.
7. Není dále pravdou, že stěžovatelka "odmítla zaprotokolovat" některá vyjádření účastníků. Z přepisu 35. a 45. minuty nahrávky je zřejmé, že stěžovatelka do protokolu diktuje či parafrázuje namítaná vyjádření. Nelze souhlasit ani s tím, že stěžovatelka přispěla k napjaté atmosféře již na počátku jednání svým arogantním vystupováním. Nemůže obstát závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka se provinila hrozbou uložení pořádkové pokuty, protože právní zástupkyně otce opakovaně skákala do řeči, ironicky glosovala a hovořila zvýšeným hlasem, čímž rušila pořádek. Uložení pořádkové pokuty by proto bylo oprávněné, nadto ji stěžovatelka nakonec právní zástupkyni otce neudělila. Dále stěžovatelka poukazuje na své vysoké pracovní vytížení; není pravdou, že byla stejně vytížená jako její kolegové z téhož úseku. Hodnocení počtu stížností jako nestandardních není objektivní, protože není založeno na srovnání jiných soudců. Konečně stěžovatelka upozorňuje na to, že v reakci na kárné obvinění a výroky předsedy kárného senátu při jednání se v médiích a na sociálních sítích objevily dehonestující komentáře na její adresu. V důsledku toho se i nadále někteří účastníci řízení snaží vyvolávat konflikty v jednací síni.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje náležitosti podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatelka je sama soudkyní - právní profesionálkou [srov. analogicky důvody uvedené ve stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Nynější ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o kárném provinění soudkyně. Stěžovatelka jako soudkyně brojí proti závěru o svém kárném provinění, zejména napadá hodnocení skutkového stavu a intenzity svého pochybení, která podle ní nedosahuje intenzity kárného provinění. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že ani přezkoumává-li v řízení o ústavní stížnosti rozhodnutí o kárné odpovědnosti soudců, nejde o instanční přezkum v kárném řízení, nýbrž zvláštní soudní přezkum z hlediska ochrany ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. bod 17 nálezu ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 2420/11
(N 197/63 SbNU 291) či usnesení ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 89/24
].
11. V nynější věci Ústavní soud neshledal žádná kvalifikovaná pochybení Nejvyššího správního soudu. K námitkám chybného hodnocení průběhu jednání ze dne 17. 4. 2023 Ústavní soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí se ve srovnání se stěžovatelkou předloženým přepisem záznamu jednání nepodává žádná dezinterpretace či jiný exces v hodnocení důkazů, který by pro Ústavní soud mohl být relevantní. I ze stěžovatelkou předloženého přepisu záznamu tohoto jednání je dostatečně patrné, co měl Nejvyšší správní soud na mysli vyhrocením situace již na počátku řízení, jakož i dalšími nevhodnými projevy stěžovatelky v kontextu projevů dalších účastníků řízení. Ani ze stěžovatelkou předloženého celého přepisu záznamu z jednání není patrný jiný kontext, se kterým by se Nejvyšší správní soud nevypořádal. Ústavní soud proto ani nepovažoval za nutné se blíže zabývat průběhem jednání, zejména zjišťovat další podrobnosti přímo ze zvukového záznamu.
12. Vycházel-li Nejvyšší správní soud při hodnocení jednání stěžovatelky jako kárného provinění rovněž z obsahu jiného ústního jednání, které bylo předmětem udělení výtky, nejde o porušení zásady dvojího trestání. Nejvyšší správní soud rozhodl o kárném provinění spočívajícím (zjednodušeně řečeno) v nevhodném chování jen na jednání dne 17. 4. 2023, což sám opakovaně v odůvodnění výslovně zdůrazňuje. V tomto kontextu tedy nepřekročil hranice vymezené návrhem na zahájení kárného řízení a projednávaným skutkem (viz sub 2 shora).
Tomu odpovídají také jeho úvahy o povaze a intenzitě kárného opatření, jakož i povaha a intenzita kárného opatření, které stěžovatelce nakonec uložil. Zohlednil-li Nejvyšší správní soud při hodnocení povahy a intenzity kárného provinění stěžovatelky také její chování minulé, tedy že vytýkané jednání není jednorázovým excesem, není na tom nic nepřiměřeného. Ostatně i v (obecném) trestním právu není bez dalšího porušením zákazu dvojího trestání, hodnotí-li soud (trestní) minulost pachatele.
13. K polemice stěžovatelky o důvodnosti hrozeb odročení jednání a uložení pořádkové pokuty Ústavní soud odkazuje na (i její vlastní) přepis záznamu z jednání a odůvodnění napadeného rozhodnutí, z nichž je patrné, že v kontextu tehdejšího jednání mohla emotivní upozornění stěžovatelky na možnost přijetí těchto opatření skutečně vyznívat jako výhružky. Nejvyšší správní soud s odkazem na ustálenou judikaturu a požadavky soudcovské etiky a nezávislosti dostatečně osvětlil, že je důležité, jak soudce vystupuje navenek a že je nutné od něj vyžadovat zvýšenou odolnost vůči stresovým a emočně vypjatým situacím.
Hrozby odročením jednání přitom nezazněly od stěžovatelky jen na počátku jednání, kdy se řešilo, zda se ve spise nachází plná moc (což se opět podává i ze stěžovatelkou předloženého přepisu záznamu z jednání). Nejvyšší správní soud kromě toho také zdůraznil, že i při chybějící plné moci nebylo slučitelné s požadavky na řádný výkon funkce soudce bez dalšího pohrozit odročením jednání. Nebylo přitom ani rozhodné, že stěžovatelka k některému z těchto opatření nakonec nepřistoupila, protože problematickou byla v daném kontextu již samotná hrozba uložením pořádkové pokuty či odročením jednání.
14. Jde-li o to, zda je či není v přepisu zachyceno, že stěžovatelka "protokoluje" určité vyjádření účastníků řízení, je z napadeného rozhodnutí dostatečně patrné, že Nejvyšší správní soud hodnotil zejména způsob, jakým stěžovatelka reagovala ihned na žádosti právní zástupkyně otce, a zejména, že v samotném protokolu nejsou námitky právní zástupkyně otce zaznamenány. Tuto skutečnost přitom stěžovatelka nezpochybňuje.
15. K dalším jednotlivostem; počet stížností není zdaleka jediným ani rozhodujícím kritériem, které Nejvyšší správní soud při hodnocení intenzity kárného provinění a povahy a intenzity kárného opatření posuzoval, a proto nemá Ústavní soud důvod se těmito okolnostmi blíže zabývat. Totéž platí pro pracovní vytížení; ani sama stěžovatelka nepředkládá žádné významné indicie o tom, že by byla oproti svým kolegům či jiným soudcům ve srovnatelném postavení v tak výrazně obtížnější situaci, což by snad, hypoteticky mohlo opodstatnit jiný náhled na hodnocení jejího jednání. Okolnosti dalšího budoucího působení stěžovatelky na opatrovnickém úseku a přiměřená medializace její věci nijak nesouvisí s hodnocením jejího kárného provinění.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá řadu dalších jednotlivostí, které měl Nejvyšší správní soud chybně vyhodnotit. Ústavní soud však shledal, že Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí ve svém souhrnu podrobně a přesvědčivě odůvodnil, reagoval věcně na všechny významné stěžovatelkou uplatněné námitky a vypořádal se s relevantními doktrinálními a judikaturními závěry. Napadené rozhodnutí je tedy z ústavního hlediska obhajitelné. Další jednotlivé a méně významné námitky stěžovatelky tedy nedosahují ve srovnání s odůvodněním napadeného rozhodnutí náležitého ústavně právního významu, a proto není nutné se s nimi v jednotlivostech vypořádat. V podrobnostech postačí ve zbytku na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu