Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Petra Vítka, zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Poločkem, sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 17. října 2022 č. j. 9 C 100/2020-206, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozhodnutím Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozhodl, že Ústav pro péči o matku a dítě není vyloučen z podání znaleckého posudku. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí, neboť předmětný znalecký ústav považuje za podjatý.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen tehdy, neexistují-li jiné prostředky ochrany práva, resp. kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost lze proto zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ). Ačkoli z tohoto pravidla existují určité výjimky, rozhodnutí o nevyloučení znalce se mezi ně neřadí (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 521/14 ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1215/16 ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3546/19 ze dne 11. 11. 2019 či sp. zn. III. ÚS 521/22 ze dne 1. 3. 2022).
Usnesení, kterým soud prvního stupně nevyhověl námitce podjatosti ustanoveného znalce, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná; takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, k jejichž ochraně řízení o ústavní stížnosti slouží.
Jinými slovy, pokud se o právech a povinnostech stěžovatele nadále vede řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znalci je pouze jednou částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, není ústavní stížnost proti takovému dílčímu rozhodnutí přípustná. Není totiž zřejmé, jakým způsobem soudy znalecký posudek vyhodnotí a jak vlastně řízení ve věci samé skončí. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení by představovalo nepřípustný zásah do rozhodovací činnosti soudů. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka