Právo znalce vyjádřit se k změněnému názoru odvolacího soudu při rozhodování o znalečném
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. Jiřího Závory, Ph.D. et Ph.D. a Mgr. Hany Sirotkové, společně zastoupení JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem, sídlem Seifertova 2919/12, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. července 2022 č. j. 36 Co 133/2022-192, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Okresního soudu v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými osobami, které byly účastny řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud rozhodoval bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
).
12. Námitky stěžovatelů lze rozdělit do dvou okruhů - těch, které směřují proti samotnému stanovení výše znalečného a hodnocení účelnosti nákladů, a těch, které směřují proti průběhu odvolacího řízení. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti se Ústavní soud primárně zabýval druhým okruhem námitek, které představují výtky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu. Dojde-li v řízení k procesnímu pochybení, je namístě, aby se věcí obecné soudy znova zabývaly v řádně vedeném řízení a adresovaly případné věcné námitky stěžovatelů.
13. S krajským soudem lze souhlasit, že řízení o určení znalečného je pouze dílčím řízením v rámci celého řízení ve věci samé. Z toho vyplývá i fakultativní povaha nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Nicméně z citovaného ustanovení ani z ustáleného výkladu nevyplývá, že není možné v případech podle § 214 odst. 2 o. s. ř. jednání nařídit. Naopak, z judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek na konání jednání v případě rozhodování o znalečném, pokud odvolací soud sám rozhoduje o jeho snížení. K tomu viz nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 910/16
: "Nenařídil-li soud v odvolacím řízení, v němž podstatným způsobem na základě důvodů neuplatněných v odvolání snížil znalečné, jednání, na němž by znalci bylo umožněno, aby se vyjádřil k důvodům, na nichž soud založil své rozhodnutí, a hájil tak svoje právo na znalečné, došlo takovým postupem k porušení práva znalce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."
14. Z posledně citovaného rozhodnutí taktéž vyplývá požadavek na konání jednání v případech, že odvolací soud sám rozhoduje o znalečném, a to na základě důvodů neuplatněných v odvolání, tak, aby znalci měli efektivní možnost se brát o svá práva. Tento závěr lze aplikovat rovněž i v nyní řešené věci, a to tím spíše, že soud jejich znalečné snížil na základě jejich vlastního odvolání. Analogicky lze na tuto situaci uplatnit též závěry z nálezu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20
a judikatury tam citované: "Součástí řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je rovněž právo na kontradiktorní řízení, ze kterého lze dovodit právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit i v případě, kdy odvolací soud může postupovat podle § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu. Respektování tohoto požadavku je o to naléhavější v odvolacím řízení v případě, nemá-li již účastník řízení procesní prostředek, jak své námitky uplatnit."
15. V nyní posuzované věci krajský soud změnil na základě odvolání stěžovatelů rozhodnutí okresního soudu o znalečném tak, že jednomu z nich znalečné ještě dále snížil, tedy na základě jeho odvolání změnil v jeho neprospěch. Přitom vycházel z vyjádření, která mu další účastníci řízení zaslali po podání odvolání a odvolatelé tak neměli možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Takový postup je však v rozporu s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces i ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť "disponuje-li pak znalec právem na podání odvolání proti rozhodnutí o znalečném, musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby nebyl v odvolacím řízení oproti účastníkům znevýhodněn," (nález sp. zn. IV. ÚS 998/20
).
16. Stran námitky stěžovatelů o porušení zásady zákazu reformationis in peius, tedy změny rozhodnutí v neprospěch odvolatelů, odkazuje Ústavní soud na nedávné stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Z něj vyplývá, že v rámci civilního soudního řízení se při rozhodování o nákladech řízení zásada zákazu reformationis in peius neuplatní. Obdobné závěry lze vztáhnout analogicky i na rozhodování o znalečném, které je jednou z položek nákladů řízení.
17. Jelikož Ústavní soud shledal procesní pochybení v postupu krajského soudu, nepřistoupil na základě zásady zdrženlivosti Ústavního soudu k přezkumu substantivního nároku stěžovatelů na znalečné a namítaného porušení práva na ochranu majetku a s ním spojeného legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Řádné stanovení jeho výše bude následně úkolem obecných soudů. Pro úplnost však Ústavní soud uvádí, že byť se nezabýval námitkami stěžovatelů proti výpočtu výše znalečného, ani tato problematika není z ústavněprávního přezkumu apriorně vyňata. Ústavní soud se tématu stanovení znalečného věnoval již v minulosti např. v nálezu ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 806/21
, nebo v nálezu ze dne 24. 5. 2022
sp. zn. II. ÚS 2720/21
.
IV.
Závěr
18. Ústavní soud na závěr shrnuje, že krajský soud postupoval nesprávně, když změnil rozhodnutí okresního soudu o znalečném stěžovatelů, aniž by k ve věci nařídil jednání nebo dal stěžovatelům jakožto odvolatelům možnost se k podkladům soudu jinak vyjádřit. Tímto postupem došlo k porušení práva na soudní ochranu podle soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. března 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu